Podle autorů je za vlastní válkou nízký rating Putina, který oslaboval v roce 2011 a v létě roku 2013 dosahoval jen 40 až 45 % podpory. Tradiční technologie, které prezidentovu podporu zvedaly, přestaly fungovat.

Celý text ZDE

„Podle všeho se Kreml opravdu obával negativní tendence a začal práci nad novými způsoby, jak posílit volební pozice Putina. Scénář ‚navrácení Krymu do soustavy Ruska‘ byl bezpochyby plánován a zorganizován úřady Ruské federace už dříve. Rozsah této přípravy je dnes očividný. Ještě před vtržením ruských speciálních služeb na Krym byli zverbováni generálové a důstojníci ukrajinské armády, velitelé a zaměstnanci bezpečnostních úřadů, kteří v klíčový moment porušili přísahu a přešli na stranu RF. Kroky Ruska financované z Moskvy aktivně podporovali místní politici-separatisti a média."

„Revoluce v Kyjevě a útěk prezidenta Viktora Janukovyče ze země na počátku roku 2014 na nějakou dobu oslabily ukrajinský stát a vytvořily ideální podmínky pro rozhodné kroky ze strany Kremlu k oddělení Krymu. Za podpory ruské armády a zvláštních služeb (což následně přiznal i sám Putin) bylo zorganizováno na teritoriu poloostrova referendum, které bylo formálním základem pro jeho přijetí do soustavy RF.

Připojení Krymu k Rusku aktivně podporované státní propagandou umožnilo Putinovi prudce posílit svojí legitimitu. Rating jeho popularity dosáhl rekordů.

Nicméně Krymem věc neskončila a brzy na teritoriích doněcké a luhanské oblasti Ukrajiny začala plnocenná válka.“

Krym a Donbas: Putin „sbírá ruské země“

Krymský úspěch měl Putina, jak píše materiál, „ujistit o připravenosti ruskojazyčných oblastí Ukrajiny se stát součástí ruského státu. Fakticky šla řeč o ‚sbírání ruských zemí‘ a takový úkol Putina přitahoval svým historickým rozměrem bez ohledu na komplikace. K zabezpečení pretenzí Ruska na tyto země byli aktivizováni místní separatisté, které podporovali bojovníci a političtí technologové, kteří na Donbas přijeli z Moskvy a dalších ruských měst. Nicméně takové pokusy měly jenom lokální výsledek: s výjimkou některých míst doněcké a luhanské oblasti, ostatní ruskojazyčné oblasti po nějakém rozruchu chtěly zůstat na Ukrajině. Tato politická situace motivovala Putina hledat politické východisko z krize, bez ohledu na vojenskou převahu, a v mnohém pomáhala mírovým rozhovorům s novou ukrajinskou vládou.“

Idea samostatnosti Donbasu s perspektivou připojení k Rusku měla ale podle materiálu mnohem více podpory v Rusku než na samotné Ukrajině:

„V souvislosti s tím byl vojenský konflikt vyprovokován (Putinem) s cílem vytvořit si výhodné pozice pro rozhovory se západními zeměmi. Příměří na Donbasu, které může garantovat jen Kreml, se může stát základem pro zrušení ekonomických a politických sankcí proti Rusku, které se staly nevyhnutelnými po připojení Krymu. Kromě toho se při realizaci tohoto scénáře vylučuje z programu otázka o zákonnosti připojení poloostrova do soustavy RF a západní země uznají Krym jako součást ruského teritoria, jestli ne formálně, tak prakticky. Tak či tak, rusko-ukrajinský konflikt je daleko od svého konce. Putin získal jasné politické dividendy uvnitř země, ale současně si zachovává značné risky.“

K těmto riskům patří okolnostmi vynucená podpora separatistů na Donbase. Odmítnutí podpory by vedlo k prudké vlně nespokojenosti uvnitř Ruska. Dalším riskem je nárůst sociálních protestů v reakci na pokračující izolaci Ruska a ekonomické dopady sankcí. Konečně ruskému prezidentovi prý hrozí trestní vyšetřování: „Změny globální politické situace mohou plně skončit pro Putina oficiálním obviněním z válečných zločinů a lavicí obviněných u Mezinárodního trestního soudu.“

Připojování Krymu, státní lež a propaganda státních médii

Dokument mapuje roli toho, co považuje za propagandu a lhaní, a funkce státních médii v ukrajinském konfliktu, a to včetně role konkrétních médii a žurnalistů (např. Dmitrije Kiseljova a Vladimira Solovjeva). Tvrdí také, že prezident Putin nikdy neměl skutečnou politickou kariéru, ale pouze kariéru mediální. Podle shrnutí zprávy: „V podstatě celý éter ruských státních médii je jedna velká atmosféra nenávisti už bez jakýchkoliv uvozovek. Až to skončí, Rusko bude dlouho přicházet k sobě a zbavovat se etických standardů a standardů chování propagandy roků 2014 a 2015.“

Ve 3. kapitole shrnuje zpráva některé informace o akcích Kremlu týkajících se připojení Krymu k Rusku v březnu 2014 s poukazem na to, že se mělo jednat od samotného počátku o plánovanou vojenskou operaci, kterou řídil Kreml, jak už bylo zmíněno shora.

„Státní lež o anexi Krymu vydržela v takové podobě kolem roku. Opona ‚vojenského tajemství‘ se začala rychle zvedat od ledna roku 2015, jak se blížila oslava prvního výročí událostí spojených s ‚dobrovolným navrácením Krymu do soustavy Ruska‘.“

Dokument se zaměřil podrobně na Putinovy výroky, které přiznaly jeho osobní zainteresovanost v celé akci. Podle názoru autorů zprávy: „Těmito veřejnými vyjádřeními Putin fakticky přiznal osobní odpovědnost v těchto událostech. Je důležité připomenout, že vedení RF díky vojenské operaci na Krymu a připojení ostrova k Rusku narušilo tři naší stranou uzavřené mezinárodní dohody…“ Mělo jít o budapešťské memorandum, dohodu o přátelství mezi RF a Ukrajinou z roku 1997 a další dohodu o státní hranici z roku 2003.