„A na ty granáty samozřejmě bylo výběrko, které v žádném případě nebylo nikomu ušito na míru, vyhodnotila ho nezávislá komise na základě objektivních kritérií a veškerá dokumentace je transparentně online.“ Pirátu Peksovi se povedlo vzbudit pozdvižení tímto výrokem ohledně zjištění Deníku N, že poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar v minulosti pracoval jako konzultant i pro zbrojařskou skupinu Czechoslovak Group Michala Strnada, hlavního dodavatele muniční iniciativy.

Nadávat mu začali svorně z celého SPOLU a původní připomínka je ze STANu.

Mam @PiratskaStrana velmi rad, ale tyhle hloupe nazory je bohuzel sráži??. Budu doufat, ze se strana ohradi a distancuji od slov byvaleho europoslance... https://t.co/xlraIQbZt2

— Jiří Šanda???? (@sandajiri17) July 24, 2024

Tohle je debilní i na Peksu.
Fakt jsme se vyhnuli kulce jeho nezvolením. U Pirátů by se měli místo na Ferjenčíka zaměřit na tyhle myslitele https://t.co/59IK8FfIvJ

— Nicolas Andrejič ???????????? (@NicolasAndrejic) July 24, 2024

Transparentní výběrko na granáty s dokumentací online...
Piráti se fakt často stávají parodií sami sebe. https://t.co/hb3ZROjgZo

— Adam Šilar (@adamsilar) July 24, 2024

Výběrko na dělostřelecké granáty, kdo to jakživ slyšel, vždyť to musí být tajné, nepřítel naslouchá… Na mysl se dere legendární scénka z Černých baronů se samopalem vz. 24, který má kadenci TATATATATA, někdy ještě vyšší, což se nesmí prozradit. Co je na takových dělostřeleckých granátech tajného? Jejich technické specifikace jsou známy již dlouho. Kde se vyrábějí? Zbrojovky nejsou zrovna tajemstvím. Diskuse se dá vést u množství a jednotkové ceny, protože ty skutečně odhalují jednak plánovanou vojenskou sílu toho, kdo nakupuje, a také jeho potenciální sílu. 

Jenže tajnosti mají samozřejmě svou odvrácenou stranu. Totiž že nevíte, zda vás náhodou dotyčný obchodník se zbraněmi nebere na hůl. Co víc, zda to náhodou nedělá ve spolupráci s vládou a s armádou. Což se na Západě dělo posledních 30 let. Po konci studené války došlo k rapidnímu osekání obranných výdajů a v obranném průmyslu zůstalo jen pár firem, které vyráběly v podstatě na zakázku. A zatímco nabídka ze setrvačnosti byla, ale nebyla poptávka. Nikomu se nechtělo vést „skutečnou“ válku, co víc, nikomu se na ni ani nechtělo připravovat. Všechny války se vedly s nádobím připravovaným na minulý konflikt, protože to stačilo a protože se stejně válčilo jenom s těmi, kdo se na nic pořádného ani nezmohli. Cvičení ani nepočítám.

Přizpůsobili se jak generálové, tak zbrojaři. A místo množství se začalo závodit v kvalitě a ve složitosti. Otázka, zda je něco takového potřeba, se neřešila, protože všichni věděli, že nikoliv. Konflikt přece nehrozil. A tak zbrojaři vytvářeli zbraně složité na výrobu, v počtu kusů omezené a hlavně drahé. Bylo to pro ně mnohem levnější, než kdyby sekali jednoduché zbraně jak Baťa cvičky do zásoby. Ostatně ani armádám se nechtělo udržovat sklady. A generálové se mohli chlubit, jak mají ty nejlepší, nejvyspělejší, nejpřesnější a zároveň pro posádku nejbezpečnější zbraně. Pro parádu na přehlídce.

Pokud by nás měla válka na Ukrajině něco naučit, je to efektivita. Každá větší válka zas a znovu dokazuje jednu věc – válčit se musí levně. Aby se mohlo válčit levně, musí se zkoumat, co funguje. Zda vystřelit tři obyčejné rakety není levnější a efektivnější než jednu super naváděnou extra třídu. Jestli vůbec potřebujeme tanky, pokud je nemáme. Zda vůbec potřebujeme pilotované letectvo. Zda potřebujeme ty nejlepší, nejmodernější stíhačky za více než 100 miliard... aby ty otázky byly bylo trochu konkrétnější.

Zbrojaři si budou hájit své zájmy; zvláště takoví, kteří mají monopol nebo oligopol. Na to mají právo, ale podezřívavost vůči nim je více než zdravá. Stejně jako vůči těm, kteří jim radili – a teď radí ve vládě, od koho a co koupit.

Autor je redaktor ParlamentníListy.cz