„Když se objevil rok 1989, nebyl jsem z těch, kteří by byli na Národní třídě a podporoval dění, čekal jsem na vhodný okamžik. Právě brutalita zákroku proti studentům byla to, co lidi ve fabrikách naštvalo,“ říká Miller ke zlomovému okamžiku, kdy se dělníci rozhodli demonstrovat. „Měl jsem jednu výhodu oproti kolegům, kteří se mnou byli ve stávkovém výboru, že jsem neměl děti a neměl jsem pocit odpovědnosti,“ upřesnil, proč byl také vysílán k různým jednáním.

„Dnes se mluví o tom, že právě studenti něco rozhodli, umělci taky říkají, že zase oni něco rozhodli atd., ale ani jeden nemá pravdu. Myslím, že kdo to rozhodl, byli ti, kteří měli v tu chvílí ekonomickou sílu v ruce, a to byly právě fabriky, daly tomu sílu a úder,“ míní Miller, podle něhož studenti měli pouze startovací úlohu a umělci tomu dali punc intelektuální nadstavby.

O žádnou revoluci podle Millera tenkrát nešlo. „Revoluce, ta by musela mít jiné znaky, takové, které jsou v nějakém násilí, ale k ničemu takovému nedošlo. Když jsem se pak stal členem Občanského fóra, účastnil jsem se mnoha akcí a jednání o předání moci. Byly to spíše poklidné výměny názorů,“ vzpomíná Miller.

Prozradil, kým pro něj Václav Havel, jehož jméno dodnes řadu lidí dráždí, zůstal. „Mě Havel nikdy nedráždil, velice jsem si ho vážil pro řadu jeho vlastností. Když dnes čtu a poslouchám tu špínu, která se na něj hází, že byl alkoholik... Já s ním strávil v Občanském fóru řadu dní a noci, nikdy jsem ho neviděl opilého. Zanechal ve mně obrovský dojem a vzpomínky,“ zdůraznil Miller, podle kterého jsme už nikdy s nástupem dalších prezidentů takového prezidenta neměli.

Své řekl i ke vztahu s další výraznou postavou, Václavem Klausem. „My jsme byli věční rivalové. Byl to problém, když jsem se stal ministrem práce ve federální vládě a jako takový sahal do kapsy, a Klaus jako ministr financí si chtěl kapsu zase naplnit. Rivalita byla mezi námi taková, že Klaus chtěl kvůli mně jeden čas odejít z vlády,“ pousmál se Miller.

„Nikdo jsme v té době nebyli připraveni ještě na to, abychom mohli řídit stát a domýšlet důsledky našich kroků. Já byl ale jeden z těch, kdo hlasoval proti kuponové privatizaci. To bych dnes Václavu Klausovi vyčítal, bylo to poněkud uspěchané,“ myslí si Miller a dodává, že přesto byl Klaus ve vládě nenahraditelný. „On byl takový hnací motor, musel být neustále korigován. Neházel bych na něj dnes vinu, jeli jsem v tom nějakým způsobem všichni,“ poznamenal.

Pak Miller objasnil, proč nakonec z politiky odešel úplně. „Odešel jsem z ní nedávno. Přijeli za mnou dva pánové, jestli bych nechtěl kandidovat v Příbrami za ANO do Senátu. Zkusil jsem to. V Příbrami jsem vyhrál primární volby. Ještě za šéfování Jaroslavy Pokorné Jermanové jsem jel do Agrofertu, kde jsem byl schválem všemi předsedy ANO Středočeského kraje. Měl jsem mandát, jenže ouha... Nemohl jsem z Jermanové dostat, v čem je problém... Babiš zapracoval, asi jsem se mu nemohl hodit do krámu, a ani Zemanovi. I s tím máme nevyřízené účty,“ uvedl.

Přiblížil, jaké nevyřízené účty má přesně na mysli. „Já jsem jeden z těch, kdo po devadesátém Zemanovi hodně pomohl, aby se stal předsedou ČSSD, ale tak, jak se ke mně pak zachoval, tak se nechovají lidé, kteří mají mít mezi sebou úctu,“ upřesnil Miller.

Když pozoruje současný vývoj v České republice, řadí se prý mezi optimisty. „Spíše dnes glosuji dění a přemýšlím, co bych udělal já jinak. Ve svých osmdesáti letech udělám ještě 40 kliků, a to je dobrý postoj k životu,“ pousmál se na závěr bývalý federální ministr práce a sociálních věcí Petr Miller.