Protože tím prvním byl vynikající politik François Mitterrand, nabízí se úsloví, že určitě je těžké být prvním, ale že někdy je mnohem těžší stát se tím druhým, který bude neustále srovnáván se svým předchůdcem.  

Dnešní Evropa už po Françoisi Mitterrandovi takřka ani nevzdechne. Daleko více ji zajímá, jak vítěz nedělních prezidentských voleb se svou výhrou naloží. Jedna část eurozóny se již těší, že s Hollandem výrazně zesílí hlas těch, kteří přijímají škrty v předlužených rozpočtech pouze se skřípěním zubů. Ta druhá část naopak doufá, že mnohé ze slibů kandidáta socialistů odezní spolu s koncem předvolební kampaně. Obě skupiny se shodují v jednom: i když kdekdo Francii podceňuje, či dokonce odepisuje, nelze přehlížet, že je to země s druhou největší ekonomikou v Evropské unii.  

Proč je tak důležité, jak François Hollande naloží se svou nečekanou výhrou? Přídavné jméno zní vzhledem k řadě měsíců, kdy mu fandily průzkumy veřejného mínění, poněkud překvapivě. Ale před rokem, kdy bývalý první tajemník socialistů ohlásil úmysl ucházet se ve své straně o prezidentskou nominaci, vypadal jako naprostý outsider. Tento outsider nyní může rozhodnout o osudu eurozóny a společné evropské měny.  

Pokud by se do slova a do písmene držel svých předvolebních slibů, narazí na odpor spolkové kancléřky Angely Merkelové. Ta by před svými německými voliči neobhájila Hollandovu myšlenku evropských dluhopisů, z nichž by se financovaly společné stavby a další projekty. Spojit jednotlivé státní dluhopisy by totiž znamenalo smíchat například ty hůře ceněné francouzské s kvalitnějšími německými. V Paříži se dá něco takového pochopit, ale proč by to měli chápat v Berlíně, kde vypsali na záchranu eura největší šeky?  

Většina těchto dohadů by se vytratila, pokud by příští politika nynějšího vítěze francouzských prezidentských voleb byla předvídatelná. Jenže i nejbližší spolupracovníci Françoise Hollanda nedokážou říci, jak se jejich šéf rozhodne. Odhad je o to obtížnější, že nástupce Nicolase Sarkozyho je znám tím, že před nejdůležitějšími rozhodnutími se radí sám se sebou. Hlavním našeptavačem britského premiéra Davida Camerona byl bývalý šéfredaktor deníku, patřícího do sítě mediálního magnáta Ruperta Murdocha, takže se dalo odvodit, čeho a jak chce premiér dosáhnout. Jak však odhadnout úmysly politika, který je znám tím, že jeho hlavním mediálním poradcem je on sám?  

Ještě těžší je odhadnout, zda svou odpovědnost unese francouzský prezident, který až do svého zvolení do nejvyšší funkce nezastával ani sebebezvýznamnější vládní úřad. Optimisté tvrdí, že François Hollande je pragmatik, který podobně jako jeho předchůdce Mitterrand ustoupí tlaku reality ekonomické krize. Pesimisté poukazují na třetinu francouzských voličů, kteří dali své hlasy extremistickým kandidátům, jako je předsedkyně pravicové Národní fronty Marine Le Penové nebo na levicovém konci Jean-Luc Melenchon.  

Ještě větší hlavolam představují voliči, kteří hlasovali pro Hollanda jen proto, aby potrestali Nicolase Sarkozyho. Odmítli tak i jeho politiku reforem státního rozpočtu, anebo jeho osobní, těkavý styl syna chudých přistěhovalců, který neodolal dát na odiv luxus a bohatství, kterého se mu podařilo dosáhnout?  

Nový prezident svým voličům po vítězství vzkázal, že „na Francii se dívá celá Evropa“. Opomněl vysvětlit, zda tím chtěl přiznat vysokou míru vlastní odpovědnosti, kterou na něj voliči svým rozhodnutím vložili, anebo zda tak vzkazuje, že osudem Francie je udržet si i nadále zcela výjimečnou úlohu. Mnohé však naznačuje hned následující věta, že „úspory nemusí být nevyhnutelné“.  

Máme snad Françoisi Hollandovi věřit, že chce smířit oheň potřebných úspor s vodou investic, které by měly rozhýbat ekonomiku? K paradoxům evropské politiky patří, že zatímco v realitě se oheň a voda vzájemně neutralizují, v Hollandově pojetí mohou vytvořit nebezpečně třaskavou směs. Dobrou otázkou v této souvislosti je, zda vítěz francouzských voleb je šarlatán, anebo kouzelník.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.