Separatistické hnutí Arménů žijících v ázerbájdžánském regionu Náhorní Karabach, které se zformovalo v roce 1988 s podporou Arménie a později se na konci roku 1991 a na začátku roku 1992 změnilo ve válku.

Arménie využila politické nestability v důsledku rozpadu Sovětského svazu a vnitřních sporů v Ázerbájdžánu a zahájila s vnější podporou vojenskou operaci v Náhorním Karabachu. Nejzávažnější trestné činy odsuzované mezinárodním společenstvím jako válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocida, které představují závažné porušení imperativních norem mezinárodního práva, byly spáchány během konfliktu v Náhorním Karabachu a v regionech kolem něj. V únoru 1992 došlo ve městě Chodžaly k bezprecedentnímu masakru ázerbájdžánského obyvatelstva. Tato krvavá tragédie, která je známa jako masakr Chodžaly, zahrnovala vyhlazení nebo zajetí tisíce Ázerbájdžánců; město bylo srovnáno se zemí. V noci z 25. na 26. února roku 1992 provedly arménské ozbrojené síly za pomoci 366. motostřeleckého pluku bývalého SSSR útok na Chodžaly – malé městečko ležící v Náhorním Karabachu, jehož populace před konfliktem činila okolo 7 tisíc lidi.

Brutální vražda nevinných obyvatel Chodžal byla jedním z nejohavnějších zločinů během ozbrojeného konfliktu o Náhorní Karabach a okolní regiony. Arménské ozbrojené síly a zahraniční vojenské jednotky neušetřily prakticky nikoho z těch, kteří nebyli schopni uprchnout z města a jeho okolí. Jako výsledek bylo zabito 613 osob, včetně 106 žen, 63 dětí a 70 starších lidí. 1275 obyvatel bylo zajato, osud 150 osob zůstává dodnes neznámý. V průběhu tragédie bylo 487 obyvatel Chodžal těžce zmrzačeno, včetně 76 nezletilých dětí. 8 rodin bylo zcela vyhlazeno, 26 dětí přišlo o oba rodiče a 130 dětí o jednoho z rodičů. Z těch, kteří zemřeli, bylo 56 osob zabito obzvláště krutě: Lidé byli upalováni zaživa, skalpováni, sťati, byly jim vypíchnuty oči a těhotné ženy byly bajonety bodány do břicha.

Arménští představitelé popírají svou odpovědnost za zločiny spáchané během konfliktu, mimo jiné i ty spáchané vůči obyvatelům Chodžal, falšují fakta a sdílejí své vlastní interpretace, které se odchylují nejen od reality, ale také od elementární logiky. I ta nejdůkladnější propaganda však nikdy nedokáže vyvrátit fakta, které dokazují, že události se diametrálně lišily od toho obrázku, který představuje arménská strana.

Kromě detailních informací, které mají k dispozici státní orgány Ázerbájdžánské republiky, odpovědnost Arménie je dokládána také řadou nezávislých zdrojů a vypovědí očitých svědků této tragédie.

Jak uvedl, novinař Thomas Goltz, „útočníci zabili většinu vojáků a dobrovolníků hájící ženy a děti. Poté otočili zbraně vůči vyděšeným uprchlíkům.“ (Thomas Goltz, „Arménští vojáci masakrují stovky prchajících rodin“, The Sunday Times, 1. března 1992 ).

Podle agentury Reuters „Arménská republika opakovaně popřela, že by její bojovníci minulý týden zabili v Ázerbájdžánci osídleném městě Chodžaly 1000 lidí a zmasakrovali muže, ženy a děti, kteří prchali před masakrem přes zasněžené horské průsmyky, […] ale desítky těl roztroušených po ploše svědčí o důvěryhodnosti ázerbájdžánských zpráv o masakru (Reuters, „Masakr Armény je hlášen“, The New York Times, 3. března 1992).

Podle The Times „bylo více než šedesát těl, včetně těl žen a dětí, spatřeno na svazích v Náhorním Karabachu, což potvrzuje tvrzení, že arménské jednotky zmasakrovaly ázerbájdžánské uprchlíky.“ (Anatol Lieven,„ Masakr odhalen “, The Times, 3. března 1992).

V reakci na nepravdivé prohlášení arménské strany, výkonná ředitelka Human Rights Watch / Helsinki Holly Cartnerová objasnila, že „Arméni nesou přímou odpovědnost za úmrtí civilistů v městě Chodžaly, zatímco žádný záznam nepodporuje argument arménské strany, že ázerbájdžánské síly bránily útěku nebo střílely na ázerbájdžánské civilisty.“ (Human Rights Watch / Helsinky, 24. března 1997).

Kongresman Dan Burton ve svém projevu v americké Sněmovně reprezentantů dne 17. února 2005 poukázal na to, že „po celá léta řada ctihodných členů této sněmovny každoročně v dubnu přichází na půdu sněmovny, aby si připomněla tzv. arménskou genocidu – o jejíchž přesných detailech se dodnes diskutuje téměř 90 let po oněch událostech. Je ironií, že žádný z těchto členů nikdy nezmínil etnické čistky, které Arméni provedli během arménsko-ázerbájdžánské války, která skončila před pouhými deseti lety. Chodžaly do února roku 1992 bylo málo známým městečkem v Ázerbájdžánu. Dnes již neexistuje a pro obyvatele Ázerbájdžánu a regionu se slovo Chodžaly stalo synonymem bolesti, zármutku a krutosti. Dne 26. února 1992 svět pro obyvatele Chodžal skončil, když arménské jednotky podporované ruským pěším plukem nejen zaútočily na město, ale srovnaly ho se zemí. V procesu Arméni brutálně zavraždili 613 lidí, vyhladili celé rodiny, zajali 1275 lidí, zanechali zraněných nebo zmrzačených 1 000 civilistů a dalších 150 lidí zůstává nezvěstných... Toto kruté týrání nevinných žen, dětí a starých lidí je nepochopitelné samo o sobě, ale nesmyslná brutalita se u Chodžal nezastavila. Chodžaly bylo prostě první. Ve skutečnosti se míra brutality a bezprecedentních zvěrstev spáchaných v Chodžalech stala vzorkem destrukci a etnické čistky, kterých se arménští vojáci budou držet po zbytek války… “.

Ve své knize „Černá zahrada: Arménie a Ázerbájdžán skrz mír a válku“ si Thomas de Waal všiml, že ministr obrany Arménské republiky Serž Sarkisian (později prezident Arménie) řekl o tom, co se stalo: „před Chodžaly s námi Ázerbajdžánci žertovali a mysleli si, že Arméni jsou lidé, kteří by nemohli pozvednout ruku proti civilnímu obyvatelstvu. Ten stereotyp jsme dokázali prolomit. A to se stalo.“. Jak shrnuje de Waal, „Svědectví Sarkisiana vrhá jiné světlo na nejhorší masakr války v Karabachu, což naznačuje, že vraždy mohly být, alespoň zčásti, záměrným aktem masového zabíjení jako zastrašování.“ („Černá zahrada: Arménie a Ázerbájdžán skrz mír a válku “(Thomas de Waal, New York & London: New York University Press, 2003), s. 169-172).

Skutečnosti zmíněné výše potvrzují, že úmyslné zabíjení civilních obyvatel města Chodžaly ve dnech 25. – 26. února roku 1992, včetně dětí, starších osob a žen, bylo uskutečněno pouze proto, že to byli Ázerbájdžánci. Město Chodžaly bylo vybráno jako další krok k okupaci a etnickému čištění ázerbájdžánského území, a mělo vyvolat paniku a strach v srdcích lidí před děsivým masakrem.

Dnes ve světě koluje „arménská genocida“ plná lží a výmyslů. Během první světové války byla Osmanská říše ve válce na několika frontách, miliony osmanských poddaných, včetně Arménů, byly zabity. Prezentovat to světu jako akt genocidy provedené Turky proti Arménům však není nic jiného než špinavý úmysl známých nebo neznámých politických hráčů ve světě. Ačkoli se tyto a další události odehrály během první světové války v situaci, kdy v mezinárodních vztazích neexistovaly normy a zásady mezinárodního práva a žádný autoritativní orgán, jako je OSN, nesledoval světový řád, masakr v Chodžalech známý jako Srebrenica na Kavkaze se uskutečnil na konci 20. století a před očima světa prošel bez povšimnutí. Masakr Chodžaly není posledním masakrem spáchaným Armény proti Ázerbájdžáncům. Na podzim loňského roku během války, ve které Ázerbájdžán v souladu s mezinárodním právem osvobodil své území od arménské okupace, se města Barda a Gjandža, vzdálené desítky kilometrů od zóny konfliktu, staly terčem raketových útoků Arménie za pomoci mezinárodně zakázaných zbraní. V důsledku toho bylo na ázerbájdžánské straně zabito 101 civilistů, včetně 27 žen a 12 dětí, a 423 lidí bylo zraněno. Tento akt Arménie, který je v rozporu s mezinárodním právem, se odrazil ve zprávách humanitárních organizací Amnesty International a Human Rights Watch.

Přes všechny tyto dvojí standardy ve světě je potěšitelné, že řada parlamentů v zemích po celém světě (14 zemí včetně Parlamentu České republiky -rozhodnutí č. 213 7. února 2013-, stejně jako více než 10 států USA) přijalo rezoluce o genocidě v Chodžalech. Usnesení znovu potvrdila fakt, že masakr nevinných civilních Ázerbájdžánců v Chodžalech byl proveden arménskými vojenskými jednotkami.

V dubnu roku 2010 Evropský soud pro lidská práva zveřejnil následující postřeh, který vylučuje pochyby ohledně otázky kvalifikace tohoto trestného činu a následné odpovědnosti za něj: „Zdá se, že zprávy dostupné z nezávislých zdrojů naznačují, že v době dobytí Chodžal v noci z 25. na 26. února 1992 byly stovky civilistů ázerbájdžánského etnického původu během jejich pokusu o útěk zabity, zraněny nebo zajaty arménskými bojovníky útočící na město. Soud kvalifikoval chování osob provádějících útok jako činy zvláštní závažnosti, které se mohou rovnat válečným zločinům a zločinů proti lidskosti.“ (Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. dubna 2010, bod 87)

Věříme, že instituce mezinárodního práva se ke skutečnostem tohoto masakru, provedeného Armény proti Ázerbájdžáncům, neotočí zády a pachatelé masakru v Chodžalech budou stát před soudem stejně jako pachatelé genocidy ve Srebrenici.

Adiš Mammadov
velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v ČR