Věra Jourová, novopečená eurokomisařka pro státem nařízené ženomužství, má před sebou nelehký úkol. Musí přesvědčit Andreje Babiše, že kvóty pro ženy do firem, jsou vlastně ta nejsprávnější věc na světě, výtah ke šťastným zítřkům a zdroj nevídaného štěstí a blahobytu. Tak jí nařídil její nový šéf, předseda Evropské komise C. J. Juncker.

Nevěrná Věra

Věru to Věra nemá lehké! Zaprvé, kvóty pro ženy: Ještě před svým nástupem do Bruselu zatvrzele odmítala. Tvrdila, jak ji urážejí, že schopné ženy se přece prosadí samy, nepotřebují k tomu nějaké ponižující kvóty! A měla pravdu. Některým třeba stačí, aby je na pár měsíců (údajně nespravedlivě) zavřeli do vězení, a jejich hluboce lidský, mučednický příběh pak někdo dobře využil ve volební kampani, že ano. Jenže jakmile nová eurokomisařka za ČR přiletěla do Bruselu, bylo jí celkem jasně dáno najevo, že to poslední, o co by vykonavatelé Velkého evropského dobra stáli, jsou její názory. Paní Jourová tedy okamžitě předvedla obrat hodný mistryně světa v krasobruslení V piruetě rázem pochopila, že kvóty zkrátka musí být, a basta.

Privatizátor České republiky Andrej Babiš veškerá evropská nařízení a regulace přímo miluje – ale jen do té doby, šikanují-li malé podniky, které mu stojí v cestě za miliardami

Vyvstal tím před ní ale současně jiný kardinální problém. Co s majitelem ANO Andrejem Babišem, který ji vedle jiných produktů Agrofertu do Bruselu exportoval? Privatizátor České republiky sice veškerá evropská nařízení a regulace přímo miluje – ale jen do té doby, šikanují-li malé podniky, které mogulu stojí v cestě za miliardami. Jeho podnikatelského impéria se týkat nesmějí.

Černokněžníci vědí své

Proto pan Babiš zatím kvóty pro ženy do vedení firem odmítá, a příliš bych si nevsadil na to, že zrovna Věra Jourová bude ta, kdo ho přesvědčí. Jejich vzájemný vztah se dodneška odehrával pouze v rovině odezírání ze rtů (Babišových), a kdo měl to štěstí v neštěstí, že faktického vládce ČR někdy slyšel mluvit o „kolegyni“ Jourové ve chvíli, kdy nebyly zapnuté kamery ani diktafony, ví dobře, co si o ní (o její schopnosti cokoliv řídit, například ministerstvo) šéf Agrofertu a státní kasy myslí. Ba ne, zatlačit by na něj musela nějaká mnohem větší eurošarže, aby pochopil, kdy má srazit paty, zasalutovat  a slíbit, že okamžitě ve své zemi provede všechno, co Brusel guberniím přikazuje. Kvóty? Prostě je zavedeme!

A tak se samozřejmě stane, byť se zatím ANO cuká, jak chce. Čeká nás stejný postup, jako v případě jiných zhůvěřilostí, které k nám z Bruselu putují – a u kterých dnes naši čelní politici ani nezastírají, že pro český legislativní (ne)řád znamenají další problémy. Přijmout je prostě musíme. Sice nám už nehrozí stanné právo jako kdysi za dost podobných okolností, ale něco mnohem horšího: Pokud bychom nějaké z těch šílených norem nepřijali, nemohli bychom takzvaně čerpat evropské peníze, jak zní novodobé zaklínadlo černokněžníků naší politiky. Co na tom, že většinu z těch peněz nám nejprve sebrali na daních, přeposlali do Bruselu, kde se z nich mnohé ztratilo, a pak zase část z nich nám milostivě poslali zpět; tohle už nikoho nepálí...

Takzvané kvóty pro ženy, ke kterým jsme se už na Protiproudu několikrát vyjadřovali, jsou samozřejmě jednou z dalších cestiček do pekel. Především jsou likvidační právě pro ženy samotné: Implikuje, že jsou méněcenné, že namísto svých schopností musí spoléhat na vynucené „regulační mechanismy“. I přes četné štěkání feministek a jejich mužských soudruhů ze všech kolektivisticko-elitářských organizací, z nichž jsou orgány EU na prvním místě, každý normální člověk ví, že zavádět takovéto další brutální sociálně inženýrské mechanismy není absolutně potřeba. Jen pachatelé Dobra to nechápou, protože to chápat nesmějí. Kam by to ta naše revoluce pokroku měla okna?

Poučme se u Obamových

Jsou však i opačné příklady. Takové kvóty například ve vedení české sociální demokracie jsou pro nás vlastně přímo požehnáním: Když si to soudruzi v Lidovém domě odhlasovali, je jednak jejich věc, pod jakou vlajkou vpochodují do zapomnění, ale druhak nám současně mohou posloužit jako výtečný studijní materiál. Obrázek o tom, jak kvóty pro ženy (ne)fungují v praxi, jsme si mohli udělat při sledování nejednoho volebního sjezdu ČSSD, kde se jejich naplnění vždy zdálo jako neřešitelný sebezničující úkol.

Dovoluji si tedy nakonec navrhnout jeden zajímavý experiment (vlastně jde o skrytou sabotáž, ale to se nesmí dostat ven): Rozjet velkou kampaň (a vzít si na to samozřejmě miliónové bruselské granty, na tohle by nám je dát museli) za kvóty pro povinnou účast nejméně čtyřiceti procent žen v Evropské komisi. Nejen že by to její provoz už ochromilo docela. Ale současně bychom se tak zařadili po bok našeho největšího „kolchoznického vzoru“ – současné Ameriky – kterou, jak všichni vědí, stejně řídí Michelle Obamová.

V prezidentském páru to představuje kvótu padesátiprocentní. Výsledky jsou tomu adekvátní.

Publikováno se souhlasem vydavatele