Jsou smutným svědectvím kruhových (tautologických) obránců svého ideologického postoje, vybírají si příklady, jako by šlo o argument a místo logiky argumentují emocemi. Naléhají pokrytecky na Unii ve jménu solidarity (čili na Angelu Merkelovou), která prakticky jediná má ještě peníze a ideál politické federace, aby zachránila rozpadající se Řecko před bankrotem a zvýšila rozpočet EU. Řecko prý představuje pro Německou ekonomii menší problém než dávné východní Německo. Opravdu? Řecko je malé (2, 3 % HDP eurozóny), ale problém monumentální a neřešitelný jinak než bankrotem ať už pomalým v eurozóně či náhlým mimo. Jde o extrémní příklad, který ilustruje, jak naivní je představa tzv. interní devalvace příliš zadlužené nevýkonné ekonomiky.

Škrty ve státním rozpočtu a zvyšování daní už položily na lopatky soukromý sektor a vedou k sociálnímu i politickému rozpadu společnosti. A to se ještě téměř nedotkly státních parazitických zaměstnaců (má být propuštěno 130 000). Všudypřítomný historický návyk korupce se právě teď, když teče do bot, stává “přirozenou” obrannou reakcí. Jen tvrdá diktatura by si mohla vynutit změnu. Odbory odmítají ve jménu protiněmeckého patriotismu sebemenší transparentnost a daňoví výběrčí se umí s neplatiči domluvit. Řecko je korupční díra. Ani 240 miliardová půjčka EU a 100 miliardový odpis dluhů nesnížily celkový dluh a ani odpuštění všech dluhů by nesnížilo v dohledné době primérní deficit. Hroutící se hospodářství už postihl zpomalený bankovní bankrot (“bank jog”); lidé z obavy před devalvací stěhují vklady ze země a tahle nákaza už postihla i Španělsko.

Druhý problém nemyšlení se týká německé kancléřky, která prý nechápe, co je zapotřebí udělat pro záchranu eura. Všichni přece víme, že je přesvědčenou federalistkou a pochybuji, že ji děsí strašidlo výmarské hyperinflace víc, než lekce ze záchrany NDR. Kritici, kteří dnes volají po dluhové unii, jako by zapomněli, že byla demokraticky zvolena, aby bránila integritu německé ústavy a ekonomické zásady německého úspěchu a ne aby přinutila Budesbanku chrlit eura na záchranu nezachranitelných byrokratických států sociálního „blahobytu,“ na něž už jejich ekonomika nestačí. Tedy na nepřiměřené nároky, považované bezmála za lidská práva. V Evropě se nezhroutil sen o rozumné pragmatické spolupráci národů, ale šílený unijní sen o panevropské sociální solidaritě, kterou má živit německá dojná kráva.