Rozhádaná politická reprezentace, devalvace státního svátku, osočování, výhružky, nevraživost, uražená ješitnost. Tohle je obraz politiky posledních dnů a týdnů v Česku. Občané sledují české politiky a jejich „hrátky“, prakticky v přímém přenosu. A je to podívaná, jak se patří.

ABSURDNÍ DIVADLO V PŘÍMÉM PŘENOSU

Návštěva dalajlámy a s ní spojené vztahy s Čínou, tanec kolem vyznamenání Jiřího Bradyho, útoky na prezidenta Zemana, bojkot oslav vzniku české státnosti 28. října. Stručný výčet událostí, které hýbou naší politickou scénou. A občan se nestačí divit, jaké zbraně jsou vytahovány. Příští rok budou parlamentní volby, v roce 2018 ty prezidentské. Pokud tyhle konfrontační orgie, které sledujeme, jsou už jakousi předvolební kampaní a zkouškou toho, co kdo vydrží, potom bravo. Co tomuto absurdnímu divadlu říká občan? Stačí se podívat na sociální sítě, kde je hlava státu titulována jako, ovarová hlava, klátící se stařec, či dement z Hradu. Ale, přátelé, tuto „ovarovou hlavu“ volilo kolem dvou miliónů sedmi set tisíc lidí. Proto, titulovat Miloše Zemana těmito přívlastky je nejen ubohé, ale cosi to svědčí i o morálním kreditu naší společnosti.

Mohu si myslet o prezidentovi cokoli, ale měly by existovat mantinely. A to říkám při vědomí toho, že mám proti krokům Miloše Zemana svoje výhrady. Je osočován z toho, že straní svým kamarádům, kteří jej podpořili při volbě do úřadu prezidenta. Nemohu si pomoci, ale tohle se přeci dělo i za jeho předchůdců, ať to byl Václav Klaus, či Václav Havel. Copak Havel nesložil sestavu Hradu téměř výlučně ze svých kamarádů a sympatizantů? A jaká jiná alternativa v této zemi existuje na post hlavy státu? Je jí snad Jiří Pospíšil, Věra Jourová, Dana Drábová, či Michal Horáček? Nebylo by lepší se vrátit k volbě prezidenta parlamentní cestou? Je přímá volba prezidenta opravdu vhodná v podmínkách Česka? Miloš Zeman tady nespadl z nebe ze dne na den, pohybuje se ve vrcholné politice prakticky čtvrt století. Lidé by tedy měli vědět, koho volili nebo to tak není?

28. ŘÍJEN JAKO BOJKOT OSLAV A VZDOR VŮČI PREZIDENTOVI

Někteří politici se rozhodli bojkotovat oslavy 28. října na Hradě přemístěním na ulici. Budeme tak svědky dvojích oslav v podání českých politiků. Chápu to jako vzdor vůči prezidentovi a jeho politickým krokům v poslední době. Proč ne, ale my slavíme snad nejvýznamnější svátek, vznik státnosti. Není to o politické nevraživosti ani půtek, či vzdoru vůči Zemanovi. Je to svátek všech občanů. Podle toho bychom měli k takto významnému datumu, jakým byl 28. říjen 1918, v našich dějinách přistupovat. Všechno ostatní je nedůstojné. A to bez ohledu na to, jakým způsobem se postupovalo ohledně vyznamenání Jiřího Bradyho. Starý pán se stal v posledních dnech snad nejvýznamnější osobností novodobých českých dějin. Jeho jméno je v posledním týdnu skloňováno ve všech pádech. Se svým pohnutým osudem koncentráčnického vězně však není zdaleka sám. Takových lidí jsou sta tisíce. Nebo snad poutá pozornost hlavně tím, že jeho synovec Daniel Hermann je současným českým ministrem kultury? Ano, ohledně peripetie s vyznamenáním pro pana Bradyho jistě došlo k přehmatu, chybě, která se neměla stát, nicméně pořád to nemůže být důvod k rozpoutání hysterie, jejíž jsme svědky.

Naše politické elity se až na výjimky nemění. Řada z nich se pohybuje ve vrcholné politice prakticky od roku 1989. Těžko očekávat, že pokud někteří z politiků nezměnili svoje politické myšlení za téměř čtvrt století, budou teď hýřit novými politickými nápady a vizemi. Jsou pohodlně usazeni ve svých ministerských, poslaneckých a senátních křeslech za více než slušné peníze.

CHYBÍ POLITICKÁ ODPOVĚDNOST, SLUŠNOST A TAKT

Politici v této zemi prakticky nepřebírají odpovědnost za svoje politické kroky a rozhodnutí. V tomhle jsme v Evropě určitou raritou. U nás politické elity vědí, že jen málokteré pochybení je donutí k odstoupení z jejich funkcí. Občané se naproti tomu přestávají často orientovat v politické hře, která je v mnoha případech mlžící a nečitelná. Domácí politika často přerůstá v chaos a v zahraniční politice často nevystupujeme jednotně. Převládá servilita vůči evropským institucím, mocnějším politickým partnerům. Postrádáme jasné postoje a názory k celosvětovým problémům, jakými jsou migrace, válečné konflikty, ekonomické zájmy. Politici se hašteří o směřování státu, podle jedněch inklinujeme k východu, podle druhých k západu. Ale, víme vůbec kam skutečně směřujeme? K celkové atmosféře nepřispívají ani média, patrné je to především u veřejnoprávní televize. Do debat jsou zváni stále stejní hosté, někteří opakovaně, upřednostňováni jsou lidé s mainstreamovými názory. Objektivitou a nestranností neslují ani moderátoři. V debatách často chybí větší názorové střety. Zpravodajské servery na sociálních sítích jsou v mnohých případech proslulí spíše bulvárním charakterem zpráv a komentářů. Absentuje serióznost. Občané se naproti tomu projevují na těchto sociálních sítích vulgarismy a vzteklostí. To svědčí nejen o rozdělené společnosti, ale také absenci prosté slušnosti a taktu. Opravdu mně nezbývá než konstatovat, že politické elity napomáhají významným způsobem naši společnost rozdělovat a stavět proti sobě. A to napříč celým politickým spektrem. Připravovaná dvojí oslava 28. října, jedna na Hradě, druhá na ulici, jen podporuje předchozí věty o rozdělené společnosti. A to bez ohledu na blamáž s vyznamenáním Jiřího Bradyho, návštěvou dalajlámy, respektive strach z reakce Číny na tuto návštěvu. Shrnuto, podtrženo. Česká politika nevysílá směrem do světa pozitivní signály. Ovšem, tohle není nic nového. Krize politické kultury se spíše v poslední době jen prohlubuje.