Rusko agresor

Frank si stěžuje na „trvalý obraz Ruska agresora“, který ignoruje „analýzy a závěry, které takový pohled významně komplikují“. Neuvádí, které analýzy má na mysli. V Revue Politika jsme se krizi na Ukrajině věnovali z mnoha stran, ale z žádné analýzy nevyplývá závěr, že je nespravedlivé, aby byla agresorem zvána země, která

1)      svévolně vojensky anektuje území jiné svrchované země a

2)      posílá vojáky do jiné části této svrchované země, kde podporuje boj proti její vládě.

Tímto se Rusko prokazatelně provinilo. Můžeme analyzovat, proč to udělalo. Můžeme rozebírat, jaké jsou jeho zájmy. Můžeme stokrát chápat ruský vztah ke Krymu. Ten byl od pádu tatarského Krymského chanátu v roce 1783 součástí Ruska a sídlem ruské černomořské flotily. K Ukrajině byl administrativně připojen teprve v roce 1954.

Rusové tvrdí, že to měl na svědomí sovětský vůdce Nikita Chruščov. Ten byl původem, jak nikdy neopomenou zmínit, z Ukrajiny. Kolega Jaroslav Pešek však píše, že poloostrov „předal Ukrajině nikoli Chruščov, ale Malenkov. Dekret o předání byl podepsán 19. února 1954 a podepsal jej Vorošilov. Výměnou za Krym bylo Ukrajině odebráno území o stejné rozloze kolem města Taganrog, kde se nachází velmi úrodná černozem.“

V každém případě pochopení postojů, zájmů nebo pocitů Ruska nic nezmění na tom, že si nemůže jen tak vzít území jiného státu. Kdo něco takového udělá, je agresor.

Stejně tak se můžeme vžít do strašného dětství a příšerného života člověka, který dostal doživotí za vraždu. Nic to ale nezmění na tom, že jde o vraha a za svůj čin je potrestán oprávněně.

Zbabělci v NATO maří mír?

Další dvě Frankovy teze jsou skutečně podivné. Máme si představovat, jak by se naše politická reprezentace chovala, pokud bychom nebyli v NATO a EU. Proč proboha? Nemáme prý kritizovat Rusko, protože nebýt integrováni v NATO a EU, tak bychom si tak nevyskakovali. Tomu skutečně nerozumím. Nejsme v NATO právě proto, abychom se nemuseli bát?

Dále prý ačkoliv jsme byli v časech komunismu oběť, máme hledat s viníkem smír. To jsme do ruské agrese dělali. Frank pokračuje: „Pokud si nepřipustíme, že Rusové mají jiné hranice a zájmy, pak je maření smíru chybou naší strany.“ Jak bylo řečeno, my si to připouštíme. Ale Rusko se dopustilo agrese vůči Ukrajině. Co je to jiného, než maření míru? A co je to za falešnou hru na objektivitu, že někdo dělá, jako by se to nestalo?

Ruská střední Evropa

Zlatým hřebem je poslední Frankova teze: Na základě členství EU jsme se stali součástí Západu, čímž se vzdalujeme středoevropské identitě a Rusku. Pokud jsem v úvodu hovořil o jedné vysloveně mylné tezi, myslel jsem tuto. Spojení středoevropské identity s Ruskem nemá žádné opodstatnění, s výjimkou krátkého období 1945-1989.

Pokud něco formovalo střední Evropu a její identitu, tak jsou to Němci, resp. německy mluvící národy. Německo, Polsko, Kaliningradská oblast, Halič, Zakarpatská oblast, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Švýcarsko – všechny tyto země a regiony lze v nejširším slova smyslu považovat za Střední Evropu. A kromě těch tří vysloveně německých i v těch ostatních žily ještě před válkou početné německé komunity, které dodávaly celé oblasti specifický ráz.

Středoevropská identita je zcela prokazatelně německá. Teprve po druhé světové válce došlo k násilnému vyhnání Němců z velké části regionu, včetně Československa. To umožnilo ovládnutí německé střední Evropy, včetně východního Německa, Sovětským svazem. Tehdy začali komunisté páchat nemalé škody v hlavách našeho národa, když zcela překrucovali historii.

Z podivných panslavistických vizí marginální skupinky pomatenců mezi našimi obrozenci, kteří se chtěli přimknout k mocnému ruskému dubisku, se stala státní doktrína a oficiální verze historie. Významná pozitivní role Němců, kteří mimo jiné založili naše města a vymysleli plzeňské pivo, byla z učebnic vygumována.

A tak bohužel i pan Frank věří, že středoevropská identita je spjata s Ruskem, jemuž se členstvím v EU a příslušností k Západu vzdalujeme.

O příslušnosti střední Evropy k Západu po druhé světové válce však rozhodlo především to, že se k němu přidala ta část Němců, která neuvízla za železnou oponou.