30. ledna letošního roku Spojené státy zcela chladnokrevně spáchaly akt válečné agrese vůči Číně: poslaly raketový torpédoborec USS Curtis Wilbur do vzdálenosti méně než dvanáct námořních mil od jednoho z ostrůvků v souostroví Paracel Islands v Jihočínském moři.

Na miniaturní ostrovy si historicky dělá nárok Čína - ačkoli podle Smlouvy o mořském právu vznesl nyní nároky také Vietnam. Američané tvrdí, že si na souostroví činí nárok také Tchaj-wan - ale protože Tchaj-wan je vlastně z právního hlediska jen čínská provincie (ať už si o tom on či Spojené státy myslí, co chtějí), na tento nárok nelze brát zřetel.

Od 7. století po Kristu

Čína má na souostroví Paracel zdaleka nejpevnější nárok - jak historicky, tak v současnosti. Ostrovy jsou pod její správou už dlouhá léta. Čínské vojsko - ať už šlo o Kuomintang, nebo komunisty - je okupovalo od roku 1946. Číňané na ostrovy, především pak ten největší, Woody Island, umístili jak vojenské, tak civilní objekty, včetně nemocnice, banky, škol, letiště, přístavu a radnice, a na Duncan Islandu postavili velký námořní přístav. Ostrovy jsou kromě toho populární destinací čínských turistů.

Teritoriální spory ohledně ostrovů byly ve skutečnosti dávno vyřešeny. Francie se pokusila ostrovy učinit součástí vietnamského území, které tehdy ovládala, ale po čínsko-francouzské válce v letech 1884-85 Francie uznala, že ostrovy, stejně jako miniaturní ostrůvky Spratly, jsou čínským územím. V roce 1938 Francie sice Číně i jejich vzájemné smlouvě znovu vrazila dýku do zad a ostrovy obsadila - ale v roce 1938 Francouze vyhnali Japonci.

Na konci Druhé světové války se ostrovy vrátily zpět pod čínskou správu. V roce 1974 o ně vypukla krátká válka s Vietnamem, ale Číňané ostrovy udrželi. Ačkoli Vietnam stále toto tvrzení zpochybňuje, je faktem, že Čína historicky měla na ostrovech své základny již od 7. století po Kristu - a de facto je nikdy neopustila.

Proč úmluva (ne)platí i pro USA

Připomeňme Úmluvu Spojených národů o mořském právu, jež byla vyjednána mezi lety 1973 a 1982 a plně závaznou se stala v roce 1994. Smluvními stranami jsou totiž téměř všechny státy světa s výjimkou Spojených států. Američané smlouvu odmítli podepsat vzhledem k obavám, že by nadále nemohly těžit minerály z hlubokomořských vrtů. Nicméně i Spojené státy vždy UNCLOS uznávaly jako obyčej v rámci mezinárodního práva, a tedy také například uznávají jako právně závaznou hranici 12 námořních mil od pobřeží, která vymezuje výsostné vody všech států, včetně USA samotných. 

Je také dobré si připomenout, že v roce 1988 prezident Reagan vydal prohlášení, jež americké teritoriální vody posunulo právě na hranici 12 námořních mil - zdůvodněním byly otázky národní bezpečnosti. Spojené státy také byly součástí vyjednávání o změnách smlouvy, které byly dojednány v roce 1994. Při té příležitosti znovu potvrdily, že Úmluvu o mořském právu považují za součást obecného mezinárodního práva.

V květnu roku 2007 prezident Bush navrh Senátu, aby smlouvu ratifikoval. V roce 2009 se o totéž snažila ministryně zahraničí Hilary Clintonová. V roce 2012 znovu, přičemž ji podporovali jak velitel generálního štábu Martin Dempsey, tak ministr obrany Leon Pancetta. Republikánům se nicméně návrh podařilo pokaždé zablokovat s odůvodněním, že jakkoli omezit možnost Spojených států chovat se kdekoli ve světě tak, jak uznají za vhodné, je proti americkým zájmům.

"Pojedeme, kam se nám zachce!"

Nicméně přesto zůstává faktem, že Spojené státy uznávají právo každého národa, který má přístup k moři, na dvanáctimílové teritoriální pásmo - které Čína podle vlastního tvrzení na Paracelu má, neboť jí souostroví patří. Dokonce i kdyby obstál konkurenční nárok Vietnamu, stejně by kolem Paracelu toto pásmo existovalo. Američané ale dál arogantně prohlašují, že mohou plout, kam se jim zlíbí a že se na ně tyto hranice nevztahují - nejen v případě dotčených ostrůvků, ale vlastně v případě jakýchkoli čínských vod.

Americká vláda podle CNN, prohlásila, že válečnou loď poslala do kritické zóny proto, aby “zpochybnila nadměrné nároky na moři, které omezují práva a svobody Spojených států a dalších”. Kdo jsou oni “další”, nebylo ovšem řečeno. Podobné prohlášení je samozřejmě absurdní už ze své podstaty - žádný stát nemá “právo” posílat vojenské loďstvo do teritoriálních vod jiného státu bez jeho svolení. Pokud to učiní, jedná se o nepřátelský, ve své podstatě válečný akt.

Mluvčí americké vlády pro vojenské otázky, kapitán Bill Urban, řekl CNN: “Tato operace demonstruje, jak již prohlásili jak prezident Obama, tak ministr Carter, že Spojené státy budou vysílat své lodě, letadla a jakékoli další složky kamkoli, kam jim přístup dovolí mezinárodní právo. To platí jak pro Jihočínské moře, tak pro další místa na celém světě.”

Do nových výšin

Absurdita prohlášení je zjevná a spočívá v tom, že mezinárodní právo veplutí válečných lodí do výsostných teritoriálních vod nepovoluje a Spojené státy i všichni ostatní to dobře vědí. Zdá se, že pohrdavý americký přístup k mezinárodnímu právu i zbytku světa opět dosáhl nových výšin.

Média i vládní představitelé USA se nyní dokonce vychloubají tím, že “ani Čínu, ani Vietnam neuvědomili o svém úmyslu vyplout se svou válečnou lodí do dvanáctimílového pásma”. Přitom jediná možnost, kdy mohou jakékoli cizí lodě, především pak ty válečné, proplout teritoriálními vodami, je takzvaný “pokojný průjezd” - tedy případ, kdy loď vodami jen proplouvá, aby se dostala někam jinam. I k pokojnému průjezdu ovšem válečná loď potřebuje souhlas státu, jehož území tím narušuje. Těžko však může pobřežními vodami proplout jen tak, coby ukázka protivníkovy síly - nebo s jakýmkoli nepřátelským úmyslem. Pokud tak učiní, pokládá se její přítomnost v daných vodách za válečný akt. A přesně to americká loď spáchala.

Takže je vše při starém: Američané hlasitě vytrubují, jak je nutné držet se mezinárodního práva, zatímco jej sami bezostyšně porušují. Čínská vláda naprosto správně proti dotyčnému incidentu ostře protestovala. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Lu Kang oznámill, že: “Spojené státy… ve jménu “svobody usilují o námořní hegemonii,” a že tato strategie je “jak nebezpečná, tak nezodpovědná”. 

Vymaže nás "banda chuligánů" z povrchu planety?

Spojené státy chtějí Čínu svou agresí vyprovokovat k nějaké dramatické odpovědi již dlouho, ale Čína zatím odolává: už roky je velmi trpělivá a čelí provokacím zatím bez hnutí brvou. Připomeňme přelety špionážních letadel přes čínské území, nebo sérii námořních cvičení v Pacifiku a Jihočínském moři, které jsou jednoznačně namířeny směrem k americkému “výpadu do Pacifiku” - čili přesunu vojenské síly, který je de facto přípravou na válku s Čínou. Otázkou zůstává jen to, jak moc chtějí Američané tlak zvýšit právě nyní.

Momentálně vidíme, že tlačí na všech stranách. Chovají se jako banda opilých mladíků, která si to šine dolů hlavní třídou a strká do každého, kdo jí přijde do cesty. Před pár dny zadržel Írán dva americké průzkumné čluny, které byly součástí flotily umístěné v Perském zálivu a vstoupily do íránských výsostných vod. Musíme předpokládat, že i v tomto případě šlo o zjevný akt přípravy válečných akcí. 

Nemluvě o stupňujícím se námořním i vzdušném tlaku na Rusko v Černém moři či vysláním svých pozemních jednotek, které mají údajně “bojovat proti ISIS” na území Sýrie bez svolení její vlády. A současně se ostře pustily (bez jediného důkazu) do Ruska za to, že jeho letadlo údajně narušilo hranice tureckého vzdušného prostoru - což Rusové popírají a tvrdí, že jde - což je evidentní - o primitivní provokaci.

Válečnická infekce postupuje

Dvojí metr, pokrytectví a neustálá palba absurdních prohlášení amerických politiků a státníků na téma mezinárodní právo, zatímco ho sami ignorují, by jistě leckoho přiměly pochybovat o duševním zdraví washingtonských elit . Ale ať už jde o druh národní psychózy - což vypadá nejpravděpodobněji - nebo ať je vysvětlení jiné, celý svět stojí před hrozbou existence “loupeživého národa”. Jeho jediným cílem zatím je dobýt a podmanit si celou planetu.

Čínský incident tak opět přesvědčivě prokázal několik známých faktů: OSN vystupuje buď jako užitečný nástroj USA, nebo ji celá záležitost nezajímá. Americké výkřiky o demokracii jsou jen kulisa agrese, touha ostatních národů po mírové spolupráci je ignorována, nebo dokonce označována za zrádnou. A loutky sedící v mainstreamových médiích, jsou za celou krizi stejně odpovědné, jako politici - protože manipulují vlastními občany a snaží se je nakazit válečnou horečkou.

A tak čekáme, jako čeká svět. Z čel nám kape pot, všechny svaly hrají napětím. Čekáme, kam dopadne další rána, kde se odehraje další americká provokace.

Ta, která se stane poslední kapkou, rozbuškou konfliktu, na jehož pokraji se neustále nacházíme, a který nás všechny smete z povrchu zemského.

Zdroj.

Christopher Black je odborník na mezinárodní právo trestní z kanadského Toronta. Je členem Law Society of Upper Canada a je proslulý řadou materiálů na téma lidská práva a válečné zločiny. Píše především pro magazín New Eastern Outlook.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.