Rozvinutá a mnohovrstevná industriální společnost je řízena dvěma zákonitostmi, které neustále hrozí ji rozvrátit, pokud se lidem nepodaří tyto zákonitosti ovládnout.

První zákon, nazvěme ho třeba zákon nestability, pojmenoval kybernetik Rosse Ashby. "Je-li systém složen z mnoha subsystémů, pak tendenci dominovat systému projevuje subsystém nejméně stabilní".

Druhou zákonitost, řekněme zákon malé skupiny, definoval futurolog Alvin Toffler: "S růstem vzájemné závislosti získávají možnost způsobit rozvrat stále menší skupinky".

V těchto dvou pravidlech složitých systémů jsme dnes uvězněni. Globální ekonomická krize, která vypukla roku 2008, se stala obludnou ilustrací pravidla prvního. Mocné ekonomické subjekty asi jako první pochopily, že moc již dávno nepramení z propůjčené důvěry lidí, důvěry, která by stála na racionálním vděku za to, že jim ekonomické subjekty poskytly nějaký blahobyt. Došlo jim, že mnohem efektivněji lze na sebe uvázat moc a rozhodování tím, že se ve složitě diferencovaném a hyperpropojeném světě stanu zdrojem nestability. Vzpomínám si, jak měli zpozdilí revolucionáři na počátku krize jas v očích, jak žili v iluzi, že "dějiny jim dávají za pravdu", jak se komicky mýlili v tom, že prožívají jakousi satisfakci. Smutné oči burziánů viděli v tu chvíli mnohem dál. A revolucionáři museli po jisté době s hrůzou zkonstatovat, že moc ekonomických obrů nebyla jejich destabilizací oslabena, ale právě naopak, svou nestabilitou si vynutily, aby se jim celý svět ještě více přizpůsobil, ba aby se do čepice složil na jejich záchranu.

Globální ekonomická krize (z let 2008-navždy) byla epochálním přelomem, začala jí nová éra, kde moc počíná pramenit ze slabosti, kde rozkaz počíná připomínat vydírání sebevraha - "podřiď se mi, nebo se zničím!". Z hlediska politické teorie jde o zrod jakéhosi perverzního kapitalismu, avšak z hlediska teorie systémů o cosi, co jsme měli již dávno očekávat.

Vzorec nestabilního=klíčového subsystému (a tedy věčné krize systému jako celku) takto počíná pozvolna ovládat všechny aspoň trochu diferencované systémy. Vzpomeňme třeba "permanentní krizi" české pravicové vlády Petra Nečase. Ta nejmenší ze zúčastněných stran ve vládě brzy pochopila, že veškerá její moc spočívá v její nestabilitě a neodhadnutelnosti. Celé dějiny této vlády - až na trapnou milostnou tečku - tudíž svou nestabilitou nakonec napsala právě tato strana. A revoluční roli vlastní slabosti pozvolna začínají nahlížet další a další subjekty.

Celá politická sféra jako taková si začíná pomalu uvědomovat, že může mocné ekonomice konkurovat jen svou nestabilitou, jen jejím prostřednictvím na sebe v jistých chvílích dokáže strhnout moc, význam a rozhodování. Budoucnost takové společnosti bude zřejmě jakýmsi hádáním mezi státem a kapitálem ve stylu: "Něco mi dej nebo se zhroutím a uvidíš, co se stane - ne, ty dej něco mě, nebo se zhroutím já a ty uvidíš, jaká mela z toho bude!". To prosím není fraška, to jsou dějiny 21. století. Dějiny z kybernetického hlediska zcela zákonité.

Když toto kdysi, již v 60. letech (!), Alvin Toffler pochopil, definoval i onu druhou, jaksi spjatou zákonitost malé skupiny. Vzpomínám si, jak na jedné mnohatisícové odborové demonstraci v 90. letech vtipkoval odborářský vůdce, že jedna z vládních stran, ODA, by mohla dělat sjezdy ve výtahu a přesto si nárokuje řídit naše životy. Měl bezpochyby pravdu, že na onom náměstí bylo v tu chvíli mnohem více lidí, než bylo členů této strany, a počet členů odborů (tehdy asi milion) byl zcela nesouměřitelný s touto stolní společností ultrakonzervativců. Přesto už tehdy neměl ten milion v podstatě vůbec žádnou šanci nějak se vecpat k rozhodování, zatímco ta malá štika moci, malá, sevřená, profesionalizovaná, přísně organizovaná skupina tu šanci měla mnohem větší. Čas oponou trhnul, a to, co se tehdy v čase Falbrova žertování rodilo, nám dospělo. Z hlediska tradiční politické teorie zobludnělo, z hlediska nás, nadšených čtenářů Tofflerových, jaksi nutně dozrálo. Rozdíl mezi ODA a historickými subjekty Věci veřejné a Věci veřejné 2.0 (takřečené hnutí ANO), těmito zcela revolučními, epochálními formacemi, dokazuje kvalitativní skok, jež se před našima očima odehrál. Bylo a je nespravedlivé, když do sítě moci dobře vtažení novináři plivou na tyto nové dějinné formace a haní je jako sekty, firmy či mafie. Jako patologický výhřezek, který musí odpadnout, aby systém byl zachráněn. Věci veřejné jako princip nemohou odpadnout, neboť jsou novým jádrem systému. Malou skupinkou, která právě díky své nulové reprezentativnosti, díky sektářsko-mafiózní flexibilní miniorganizaci (jež sebou nutně přináší vždy i jistá psychotická a paranoická pravidla), dokáže dvěma sirkami "zapálit" obří systém, který vstoupil do nové, vyšší fáze své složitosti. Těchto dějinotvorných partiček přibývá a bude přibývat na všech úrovních. Teroristické skupinky 70. let byly jakýmisi průkopníky, obnažily jako první roli dobře organizované miniskupinky v ultrapropojeném vizuálním světě. Jejich nástupci nemusí nutně mít v kufru auta bomby (ale také mohou, respektive stačí jim dva kalašnikovi, jal jsme viděli nedávno na příkladu pařížských islamistických útoků).

Z hlediska teorie systémů je nesmyslnou otázkou, jak se zákonů nestability a mocných partiček se sirkami v kapse zbavit. Zbavit se jich nelze. Nemá-li naše civilizace rezignovat a ustoupit ze své složitosti a komplexnosti (byť úvahy o takové rezignaci - schumacherovské "malé je hezké" - by neměly být dehonestovány a priori), je rozhodujícím politickým dilematem dneška a zítřka, jak společnost vůči ničivé moci jejích dvou nevyhnutelných zákonitostí imunizovat. Jak si zachovat složitost, a přitom odmocnit dějinotvornou roli nestability a sekty (mafie).

Zdá se mi, že přitom budeme muset zahodit některé milované představy.

Problémem složitě diferencované společnosti je její propojenost. Nestabilní subsystém ovládá svou nestabilitou ostatní subsystémy a) příliš velkou blízkostí k ostatním subsystémům, b) příliš linearizovaným spojením s nimi. Jinak řečeno, ekonomika (a cokoli dalšího nestabilního) má nad námi moc svou prorostlostí našimi životy a svou kontrolou toku energie, kontrolou, která vyplývá z příliš lineární struktury sociálního řetězu, v němž tím pádem kontrolu získává ten článek řetězu, který je svou slabostí schopen tok zastavit. Toto systémové dilema rozřešil kdysi internet. Vytvořil síť, v níž zhroutí-li se jeden uzlový bod, nic se nestane, neboť informace ho dokáže hravě "obtéct", neboli, posílám-li data z Prahy do Londýna, nevadí, zhroutí-li se Dortmund, neboť má data se rozdělí na elementy a jedna jejich část dorazí do Londýna přes Sydney, druhá přes Tokio, a v Londýně se zase hezky složí do původní podoby. Internet takto nemůže ovládnout žádná "zranitelná páteř svou zranitelností".

Musíme tento systémový princip přenést i do hypersložité struktury industriální společnosti. Musíme vytvořit vícezdrojovou, mnohotvárnou ekonomiku, kde burzovní kasino nebude jediným místem, kde ekonomický systém generuje energii, a musíme vytvořit síťovou společnost, kde ekonomická centra budou nejen "ponížena" (zrovnoprávněna s jinými centry společnosti), ale také od těchto jiných center osvobozena, neboť jednotlivé uzly sítě se nutně atomizují, separují, "zesamosprávňují".

Levicoví liberální demokraté (viz jejich kniha Kritika depolitizovaného rozumu) volají po plné politizaci společnosti, která by ekonomiku (ale třeba i vědu) podřídila demokratické moci. Potíž je, že tato politizace by ještě více k sobě nahustila subsystémy a patrně by tak brutálně radikalizovala oba výše uvedené devastující principy. Je cynické to vyslovit - nic ovšem nepotřebujeme dnes více než cynickou, nemilosrdnou politologii - leč řešením je spíše jistá depolitizace nové supersložité společnosti, avšak nikoli depolitizace expertní (ta je právě aspektem destabilizačního pravidla), ale depolitizace atomizační, kde jednotlivé subsystémy jsou spojeny a stále vytvářejí celek systému, avšak zároveň na sobě nejsou závislé, jsou dehierarchizovány, zesíťovány, ale především jaksi imunizovány vůči sobě navzájem, naprogramovány tak, aby z ostatních subsystémů převáděly přes sebe a do sebe jen jistý typ signálů (energii, informaci) a nepropouštěli naopak signály panické a rozvratné. Princip musí být takový, že teče-li z ekonomického subsystému do ostatních subsystémů kapitál, výživa, jsme mu otevřeni, teče-li něco jiného, zcela automaticky jsme tomu uzavřeni a odebíráme si energii z jiného bodu ("centra") sítě. Budeme-li superekonomičtí a pokusíme se prohlásit, že výživná energie může proudit jen z bodu jaksi ekonomického, že tato energie koneckonců musí se rovnat kapitál, zesiluje se tím důraz na nutnost míti souběžně více ekonomik v systému. Co to přesně znamená, už musím nechat na ekonomických teoreticích, byť si nejsem jistý, zda vůbec existují tací, kteří jsou schopni v této nové logice nového systému myslet.

Jako cynický politolog si dovolím v této chvíli zdůraznit spíše druhý aspekt vyřčeného: politická sféra se musí naučit "nechat ekonomiku být". Vím, jak podivně to zní, když dres neoliberalismu zdá se být poněkud umatlán a publikum téměř synchronně volá: podívejte, kam to přivedli. Ale ve chvíli, kdy pochopíme, že staré "Nechat být" není to samé jako "kybernetické" Nechat být, rozpoutáme revoluci. Ano, musíme depolitizovat společnost, aby ekonomická srdce sítě (patrně jich musí být více typů, jak řečeno) mohla "přirozeně" pumpovat, ale zároveň musíme omezit moc těchto ekonomických center, atomizací je vzdálit od našich životů.
Má to i aspekt psychologický. Musíme pochopit, jak je moc partiček "sirkařů" svázána s natěsnáním do globální vesnice zaplavené mediálními obrazy. Musíme pochopit, že problém mocných malých skupin je nutno vyřešit především na rovině psychologické, jakousi depolitizací v malém, jakousi revoluční departicipací. V superpropojeném medializovaném světě musíme být všichni imunní podobně jako onen výše uvedený bod sociální sítě: musíme se vyškolit, naprogramovat a nakonec zautomatizovat tak, že tečou-li k nám potřebné či slastné znaky, přijímáme, teče-li křik sirkařů, membrána našeho ega se uzavírá a jsme lhostejní. Efekt zlhostejnění vzniká v postmoderní společnosti samovolně (viz můj minulý text zde, Epocha hysterické lhostejnosti), my ho však musíme ovládnout. Lhostejnost musí být selektivní, dospělá a přerušitelná. Lhostejnost musí být nahrazena odstupem, uměle zkonstruovanou vzdáleností. Je to úkol samozřejmě těžký a je jasné, že touto psychologickou trhlinou budou k nám vždy pronikat nebezpečné otravující látky. Ale snad i tento rébus má své řešení, staneme-li se opravdu sítí spojených a přeci na sobě nezávislých, uvědoměle ekonomických a proto ekonomikou nezmítaných, moderních a přeci neneurotických subjektů, dospělých Já, jež budou mít sílu sdružit se do oné "federace svobodných individuií", o níž snili klasikové. Zatímco jim nezbývalo než snít, nám dnes nezbývá, než tyto sny realizovat, nemáme-li se zhroutit.

Publikováno se souhlasem vydavatele