Vedoucí představitelé soudů (různých soudů) se vyjádřily jednoznačně: Na prachy nám nešahejte!

Předseda Nejvyššího správního soudu, vědom si své pozice, přešel do útoku, a růstovou zapouzdřenost platů soudců podepřel odkazy na srovnávací přehledy Evropské unie o soudnictví; prý patříme do první poloviny států s kratší délkou řízení. Čistá demagogie. Pan Mazanec klíčovou statistiku – Index vnímání korupce soudců – jaksi přehlédl (dělíme se s Kostarikou o pěkné 45. místo). I ta proklamovaná krátká délka řízení je zavádějící, jsou v ní zahrnuty platební rozkazy (je to jako když Sovětský svaz životní úroveň občanů poměřoval údaji o těžbě uhlí). Řízení, ve kterých se konají jednání, trvají běžně deset let (ale i patnáct či dvacet roků). Zásadní argument pana předsedy Nejvyššího správního soudu pro zachování status quo ohledně platů je, že jde vlastně o malou částku – 2,4 mld. Kč – takže nestojí za to se tím zabývat. Že i gesto může změnit celou společnost, to sem nepatří.

Kdyby se to stalo v jiné zemi, mohli bychom si z té banánové republiky po švejkovsku utahovat a povyšovat se, jako že u nás to není možné. Ale stalo se to u nás! Žádný z představitelů justice si ani na moment nepřipustil jiný výklad pojmu nezávislost soudce, než výklad finanční.

Co nám vlastně česká justice ústy svých předsedů a místopředsedů říká? Že ponížením jejich platů (většina z nich bere dvě stě tisíc měsíčně a více), byť by to bylo o stokoruny, se zbortí jejich morální integrita, přirozený mravní zákon je opustí a oni budou neukotveně plápolat na vlnách korupce.  Co je to za lidi?

Může mít český soudce nějakou autoritu a vážnost? Stěží. Stejně jako předseda Nejvyššího soudu, pan Angyalossy, i já jsem kamionem projel Evropu; ale nikde, ani ve východních zemích EU, jsem neshledal, že by si lidé ke slovu soudce vytvořili vulgární synonymum. Jenom v Česku.

Obecná frustrace z justice se blíží ke stavu, kdy české soudnictví přestane vzbuzovat pohoršení, nýbrž pohrdavý úsměv. Jára Cimrman „napsal“ poslední hru v roce 2008, od té doby je lid baven rozhodnutími kárných senátů Nejvyššího správního soudu. Je úplně jedno, co soudce provede, zda-li zfalšuje protokoly, chodí ožralý ve slipech nebo nechodí do práce vůbec. Trest je snížení platu o několik procent (běžně deset) na nějakou dobu (většinou tři měsíce). A jede se dál. Rozhodnutím kárných senátů by slušelo ilustrované vydání, nejlépe ve vlastní ediční řadě rodokapsu.

Dostali jsme se tak daleko, že výrok Trestní stíhání lze v Česku objednat, se tu bere jako holá skutečnost (viz např. zde a zde a zde). Nikomu to nevadí, nejméně pak soudcům. Na rozdíl od Slovenska, u nás žádné obrodné hnutí uvnitř soudcovského stavu nevznikne. Každý je s každým příbuzný, a když ne příbuzný, tak alespoň svědek na svatbě nebo prostý kamarád. Když se i občas někdo ozve zvenčí, že by se s justicí mělo něco dělat, je nejprve zesměšněn, a když nepřestane, ostrakizován.

Ve fotbale, když kluby chtěly v zápase po sudím, aby pískal „rovinu“, motivovaly ho obě strany. Nakonec vše vyústilo v povolání expertů ze zahraničí. Je tohle cesta i v justici? Konec konců, soudci k fotbalu nemají daleko, jako ocenění za svoji práci dostávají výlety na zápasy. Z čehož plyne, že mnozí soudci evidentně vnímají své platy jako nízké a dar je neurazí. Jak se má v tom justičním prostředí orientovat prostý občan? Co když přece jen narazí na soudce, kterého by dar urazil, a ne kvůli výši, ale z principu. A věřím, že i tací soudci jsou (a někdy je potkám). Justice se postarala, aby občan nemohl rozeznat zrno od plev. Majetková přiznání soudců jsou neveřejná. Profesní, sociální, rodinná a vztahová anamnéza soudců – to je sci-fi.

Plat soudce je na sedminásobku platu učitele. Dovolím si tvrdit, že co se týká společenské prestiže, je ten poměr obrácený. A stejně jim to nestačí.

David Pukl