Alarmující propad rublu totiž nemůže být důsledkem západních sankcí, resp. by neměl být. Jejich cílem byl nátlak na Putina a jeho okolí. Ne devastace ruské společnosti a destabilizace ekonomiky nejen Ruska. 

Sankce měly vrátit Putina na cestu, o které Západ soudí, že je správná, tedy hlavně k respektu vůči územní nedotknutelnosti. A přitom měly Putinovi umožnit, aby si zachoval tvář. 

Pokud by tedy rublová eskapáda byla dílem západních sankcí, mohl by mít pravdu ministr zahraničí Sergej Lavrov, že Západu jde o svržení Putina. 

Při stavu Ruska a možnostech světového kapitálu je ekonomická intervence na roveň vojenské. Ale už víme, k čemu to vede. 

A navíc je tu propad ceny ropy na světových trzích. To je jistě věc, kterou Rusko nijak neovlivní, ale nakolik ji ovlivňuje Západ? 

Začínající američtí těžaři břidličné ropy s obrovskými úvěry jsou klesající cenou barelu taky výrazně zasaženi. A protože rozdíl mezi rentabilitou těžby ropy v Zálivu a v amerických břidlicích je asi 20 až 30 dolarů ve prospěch OPEC, tak je zřejmé, že barel posadila na ropnou skluzavku nejspíš Saúdská Arábie, aby položila novou konkurenci. 

A že dominový efekt s sebou vzal i rubl, není divu. Jeho dlouhodobě oslabenou imunitu tento týden jen podtrhla Centrobank, ruská Centrální banka. Když v panice z černého pondělka zvýšila úrokové sazby na 17 procentních bodů, tedy hned o 67 %. 

Až prodej devizových rezerv ministerstva financí rubl srazil alespoň na 80 rublů za 1 euro, přesně před rokem to bylo 45 rublů za euro. 

I proto vláda soudí, že ruská národní měna je podhodnocena. Měřeno důvěrou obyčejných Rusů, je ale rubl už několik dní v dafaultu. Poptávka po valutách převyšuje nabídku, luxusní automobilky musely zastavit prodej. 

Lidé ale nechtějí uposlechnout vládu, ať si ruble dál spoří a skupují alespoň byty. Ti opravdu bohatí mají pochopitelně dál své peníze v dolarech a eurech a docela určitě v některé zahraniční bance mimo území Ruska. 

Ruští oligarchové odklonili z funkčního pole ruských daňových úřadů jen letos asi 130 miliard dolarů. To ovšem neznamená, že se jich tato finanční krize netýká a netratí na ní. 

A proto také oni budou korigovat trajektorii pádu ruské ekonomiky. Jistá, ne nepodstatná část z nich je prozatím loajální k prezidentově výbojné politice, podle hesla ruských pijáků: „Když hýřit, tak hýřit.“ Když se má systém sesypat, ať je to co nejrychleji. Na ruinách se podle nich dobře staví. 

Prvotní akumulace i následné přerozdělení kapitálu se přece odehrály přesně takhle, na destrukci roku 1991 i 1998. To bylo ale za Jelcina. 

Takže teď to může být Putin, který dovolí vyvoleným oligarchům vstoupit do jeho opričniny a koupit si stát jako palubenku na archu Noemovu. Prezident už několikrát dokázal, že umí hrát jak vysokou holí, tak vysokou hru. 

I když si možná nepřál dojít do tohoto bodu, musel s ním minimálně kalkulovat. Je jen logické, že nová a potenciálně riziková ložiska břidličné ropy, která se těží toxickou a neprověřenou metodou, zamíchala ropným trhem. Navíc ekonomický růst napříč planetou, který by ji odčerpal, si slibovali jen největší optimisté. 

A tak se tedy neptejme, komu zvoní hrana finanční krize v Rusku, protože zvoní každému, i když to třeba nechce nad svým břidličným vrtem vidět. Ani před hypotéční krizí to nebylo jinak.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.