V Brně se téma osvětimského povstání propojí s povstáním převážně romských nájemnic z domu na adrese Markéty Kuncové 2 proti praktikám pronajímatele. “S Divadlem Feste jsme připravili scénické čtení, do kterého se zapojí významné brněnské osobnosti,” vysvětluje ředitel Divadla Feste Jiří Honzírek. Text postavený na událostech z roku 1944 a současném dění na “Kuncovce” budou číst osobnosti jako disident Petr Uhl, zastupitel a předseda Výboru pro národnostní menšiny města Brna Martin Freund, ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová nebo ředitel organizace DROM Miroslav Zima.

Společně s Divadlem Feste se na přípravách podílí také iniciativa Chceme bydlet!, která už přes měsíc bojuje společně s lidmi z Kuncovky za dodržování jejich práv. Majitel domu nájemníkům vypínal elektřinu, za byty ve špatném technickém stavu si účtuje nepřiměřené nájemné a odmítá nájemníkům pouštět teplou vodu. “Chceme, aby se Den romského povstání slavil v České republice jako živé připomenutí bojů proti útlaku, který může mít různé podoby. Logicky se pro nás nabízela paralela se situací na Kuncovce, kde se chudí romští nájemníci postavili proti praktikám pronajímatele. Postavit se útlaku a vydírání vyžaduje odvahu bez ohledu na konkrétní situaci a každý takový čin je třeba si připomínat,” říká člen iniciativy Chceme bydlet! Jan Milota.

16. Května 1944 mělo být v takzvaném “cikánském rodinném táboře” v Osvětimi zlikvidováno více než šest tisíc romských vězňů. Ti se ale zabarikádovali v barácích a s kameny a nářadím v rukou byli připraveni se bránit. Členové SS s tímto jednáním nepočítali a likvidaci tábora odložili.

Brněnské připomenutí Dne romského povstání začne scénickým čtením Divadla Feste od 19:00 na Káznici (Bratislavská 68).

Nad celou akcí přijalo záštitu Muzeum romské kultury.

Akci pořádá iniciativa Chceme bydlet!

Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury

„Holocaust Romů, který si v naší současnosti připomínáme jako rasistickou genocidu, která nesnese žádnou omluvu, se začínala připravovat už kolem poloviny 30. let nejen v Německu, ale i u nás. A když přišla, veřejnost si toho vůbec nevšimla, protože perzekuce Romů  navazoval na předchozí  veřejné proticikánské nálady, a tak nově už otevřeně rasistický postup veřejnost nerozeznala a odsun cikánů z blízkosti svých bydlišť považovala za jakési pohodlné řešení jejich  případných sousedských problémů. Ve skutečnosti však byli Romové nejen odsouváni, ale především likvidováni jako skupina, celé jejich rodiny včetně těch nejmenších, ne pro své projevy, ale pro svůj biologický genetický základ, který ohrožoval čistou nordickou rasu. Do Osvětimi byli proto odsunuti i Romové integrovaní, pracující, bezproblémoví. Veřejnost si toho ani nevšimla. Povstání Romů v Osvětimi dne 16. 5. bylo jevem zcela ojedinělým, statečným činem,  projevem nejen tragické touhy žít v ohrožení pekla, ale také bylo paradoxně iniciováno faktem, že i jedinci z řad nacistického personálu tábora vnímali lidský rozměr Romů a chovali k nim své sympatie.“

Peter Uhl, novinář a disident

„Romské povstání v  koncentračním táboře v Osvětimi, kdy se Romové vzepřeli a nešli do plynu, je událostí, na niž může být hrdý nejen každý Rom, ale každý člověk, který se postaví proti zlu, a tím se zaslouží o svobodu. Připomínka tohoto odporu je významným prvkem romské emancipace.“