Idea křesťanského krále se rodí v mysli Sv. Augustina, přechází do Remeše, do místa korunovace francouzských králů. Víme také, a je to zcela nepochopitelné, že právě sv. Metoděj nečerpá ideu vládce ze své byzantské říše, kde působil jako vysoký státní úředník. Ale dá do kolébky střední Evropy pojem vládce, který má následovat Ježíše Krista, jehož heslo zní: „Nepřišel  jsem aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Pojetí východní, které přejalo byzantské křesťanství a po pádu Byzance Moskva, je pojetí vládce, který zastupuje Boha, který není poplatný žádnému zákonu. Takoví byli i izraelští králové. Takovým vládcem byl i farao. Ta nejvyspělejší kultura úrodného půlměsíce nevydala ani jeden právní kodex. Proto mohl mladší nástupce, kolega proroka Izaiáše, prorok Jeremiáš říci: „Ty faraone? Jsi jako krokodýl v Nilu!“ Víme, že krokodýl je symbolem síly, ale je také hrůzostrašný. A to se také promítlo do oné velké ruské postavy, kterou je Ivan Hrozný a jehož uctíval Stalin. Jestliže se budete pohybovat v prostorách, kde žijí vládci, kteří nemají žádné omezení, jste stále sváděni k tomu jednat podobně.

Do prostoru svatováclavské kaple po celou naši historii vstupovali ti, kteří se měli ujmout vlády. Směli sejmout korunu z lebky sv. Václava, uhradit provoz katedrály, protože toto nebyla jejich koruna. Měli ji při korunovaci, pak nosili svoje koruny. Ale tímto se zavazovali.

Byl to právě otec vlasti Karel IV., který si nejvíce uvědomil vnitřní spojení královské moci s Kristem a s Kristovou trnovou korunou. Proto je ve svatováclavské koruně onen trn, který má stále připomínat jaká je povinnost toho, který převzal v zemi odpovědnost.

Naše setkání zde, kdy si připomínáme první prohlášení sv. Václava za světce, mučedníka a ochránce této země se děje v situaci, kdy se mnozí obávají jak dál. Jsme svědky toho, kdy vládce Ruska dovede pokaždé vystoupit a pošlapat všechny mezinárodní normy bez uzardění. Na druhé straně se ukázalo to, co platí od sv. Václava v naší zemi. Význam rodiny, rodu, národa, vlasti. Vlast, to není nějaký papír kde kreslíme hranice. Vlast je náš domov, je to prostor ve kterém jsme formováni a tady si uvědomujeme jaký je význam a smysl lidského života každého obyvatele této země. Proto je sv. Václav ten panovník, který vystupuje s Podivenem, pokřtěným židem, který je respektován i v židovské pražské obci a ve středověkých židovských synagogách. Protože našli spojení spolupráce. Zde je třeba si uvědomit hlubokou spojitost, kterou nám přineslo křesťanství do této země. To nás také zavazuje, protože Ježíšova služba je službou druhému, je to služba skutečné lásky. Proto nemůžeme vidět v těch, kteří se brání se zbraní v ruce aby ochránili své domovy a rodiny, něco nepřípustného. Ale naopak je to projev skutečného hrdinství. Proto také sv. Václav nechodí a není příliš často zobrazován v knížecím či královském plášti, ale ve zbroji, nebo na koni.

A to je i připomínka postního napomenutí. Křesťanství nespočívá v tom, že by považovalo asketické disciplíny za smysl a vrchol náboženského života. To je absolutní omyl, kteří někteří přejali z neoplatonismu a stále se s tím setkáváme. Ale my se postíme proto, abychom byli dostatečně silní splnit nároky evangelia. Protože budeme-li rozmazlení, budeme-li slabí, nedokážeme-li překonat mnohé věci, neobstojíme v životě. A to je význam postní disciplíny, která nám má jenom připomenout, že člověk - má-li to jméno nést s hrdostí - musí vykazovat to základní, co si uvědomil také vrchol antické kultury, když definuje čtyři základní ctnosti ze kterých vyrůstají lidské hodnoty.

To je za prvné rozumnost. Kdyby se v současné době politici a mocní tohoto světa řídili rozumností, tak se nemohou dít věci, které se dějí. Za druhé to musí být znalost míry. Nemohu jít do extrému. Je zde pak otázka spravedlnosti. To není způsob jak dosáhnout co největšího zisku. Ale se spravedlností se dělit s druhými. A za čtvrté, a to ne neposledním místě, je to statečnost. Ze statečnosti roste také trpělivost, umění zatnout zuby, nenaříkat. A teprve jestliže takto zformujeme svůj vnitřní život, své postoje, pak se víra, naděje a láska ukáží jako skutečnou korunou našeho života, darem, který nám dává Ten, který přišel, aby sloužil, aby byl s námi. Zde se mi ukazuje ono “moje břemeno netíží, mého netlačí. My jdeme v zápřahu s ním, s Kristem a on jde s námi.

Když pozorujete pouliční boje, všimněte si, že tam nikdo nekřičí kupředu! Ale że jdou společně a jeden kryje druhého. Toto jsou myslím lekce, které nám dává Bůh v tomto roce. Chtěl bych, abychom tento večer, který je pro některé především v Kyjevě a v dalších městech večerem, kdy se svírá srdce úzkostí, bolestí. Spojme se s nimi v modlitbě, protože ta noc sv. Václava, to jitro, rozbřesk, byl také naplněný bolestí, hrozbou smrti, která přišla. Ale víme, že smrt není koncem lidského života a víme, že lidský život položený za druhé je nejhlubší a nejčestnější projev pravého lidství. Amen.

 + Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup metropolita pražský