Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, nebyl jsem jistě sám, koho překvapilo prohlášení papeže Benedikta XVI., že ze svého úřadu odstupuje. Vím, že posluchači za těch několik dní jistě vyslechli řadu komentářů k této skutečnosti. Už jsou informováni, že jde o krok sice výjimečný, ale v dějinách církve nikoliv ojedinělý.

Moje první reakce bylo Svatému otci poděkovat za jeho postoj k církvi v naší zemi. Po polském rodákovi jsme měli dalšího znalce našich poměrů, příznivce naší země, člověka, který se u nás na návštěvě cítil velmi dobře a dával to vždy najevo.

Říkal jsem si ovšem také, že řada úvah se bude nyní zaobírat stářím papežů a vlastně všech, kdo vedou určité úřady. Církev není žádnou zvláštností v postoji ke starším lidem. Na světě byla a je řada civilizací, které starší považují za zkušené, moudré, za ty, kdo mají nadhled. Ani církev stářím nepohrdá, dokáže mu dát místo i poctu.