Poděkování za historicky první návštěvu papeže Jana Pavla II. naší země náleží především zesnulému prezidentu Václavu Havlovi. Byl to právě on, kdo ještě před svým zvolením hlavou státu slíbil po půlnoční mši svaté 25. 12. 1989 v dominikánském klášteře sv. Jiljí, že bude-li zvolen prezidentem, obnoví diplomatické styky s Vatikánem a státem Izrael, a pozve k nám papeže a dalajlámu.

Znal jsem Václava Havla dobře, a tak si dovolím tvrdit, že jeho vztah k Janu Pavlu II. byl prodchnut hlubokou úctou a možno říci i synovskou oddaností. Respekt, který si dnes už svatý papež v našem disentu získal, pramenil nejen z jeho pevného postoje vůči komunistickému totalitarismu, ale i z osobního vztahu, který k naší zemi měl. Stačí uvést jeden příklad, který jeho poměr k našemu národu skvěle ilustruje: když u nás komunistický režim při jisté příležitosti hromadně pozatýkal skupinu chartistů, tak se za ně na svatopeterském náměstí při modlitbě Anděl Páně nejenom pomodlil, ale dokonce jednotlivé pronásledované disidenty i vyjmenoval.

Přesto neprobíhaly přípravy historické návštěvy tak jednoduše, jak by se dalo očekávat. Důvodem byla skutečnost, že se celá naše země chystala na první svobodné volby po čtyřiceti letech nesvobody, a někteří politici měli obavy, že papežská návštěva může zásadně narušit průběh předvolební kampaně. Mým spojencem byl tehdy signatář Charty 77 a polistopadový politik Václav Benda. Velice nám pomohl pan arcibiskup Karel Otčenášek, jenž nám zprostředkoval rozhovor s osobním papežovým sekretářem - pozdějším krakovským metropolitou – Mons. Stanislawem Dziwiszem. Ten námitku oponentů úplně otočil, a vzkázal jim: „A proč by návštěva Svatého otce neměla proběhnout právě před prvními svobodnými volbami?“ Tím bylo rozhodnuto.