Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, v krásných starých písních je často zmiňovaná vlast, otčina, domovina. Jako by však dnes tato slova byla příliš zastaralá. Jsme opatrní ve zjevných projevech lásky k druhým lidem, ať jsou to manželky, rodiče nebo lidé, na nichž nám záleží.

Podobný ostych je znát i na vztahu k vlastní zemi a národu. Projevy úcty a lásky k vlajce či hymně pokládáme za trochu přehnané, směšné. K tomuto osobnímu ostychu před velkými gesty dnes přistupuje i rádoby vědecké nebo politologické zdůvodnění.

Velmi často slyším, že budoucnost Evropy se opírá o princip potlačení vlastenectví a patriotismu, neboť válečná historie Evropy je svědectvím toho, jak jsou nebezpečné. Nemyslím, že toto tvrzení vystihuje skutečný problém. Deviantní formy lásky k vlasti či národu nám vždy ukazují, že v posledku se nejednalo o skutečnou lásku k vlasti, jako spíš o nenávist k druhým a nakonec i k vlastnímu národu, jak o tom svědčí případ Adolfa Hitlera. Ani občanská společnost není v protikladu k opravdové lásce k vlasti a národu.

Skutečným problémem je fetišizace určitých pojmů a popření ostatních hodnot, které vytvářejí lidské soužití. Láska k národu vyrůstá z lásky k člověku, jeho důstojnosti a svobodě. Totéž platí o vlastenectví, které rozšiřuje pouhé jazykové společenství o společenství ostatních obyvatel vlasti. V našem případě šlo především o obyvatele německého jazyka a také o občany židovské národnosti. O tom přeci svědčí složení legií i zahraniční československé armády.

Občanský princip zaručuje demokratickou rovnost, nikoliv však potřebnou lásku. Myslím, že je skutečným nebezpečím zmíněná modloslužba nacionalismu a vlastenčení, kdy jedinou a nejvyšší hodnotou je služba ojedinělé skutečnosti. Pak je ovšem nutné odmítat a potlačovat ostatní etické hodnoty, odmítat jakoukoliv hierarchii hodnot.

Vedle různých totalitních projevů v minulosti se dnes setkáváme i s ideologizací evropanství ve smyslu řady usnesení Evropské unie, které se často vydávají podobnou cestou jako kritizovaný nacionalismus a patriotismus. Obávám se, že při záměně či nerozlišování pojmů se snadno, jak se lidově říká, vylije s vaničkou i dítě.

Jistě je namístě odlišit skutečné vlastenectví od takzvaného vlastenčení, hrdost na příslušnost k vlastnímu národu od šovinismu, který spíše ponižuje ostatní. Kritický postoj k těmto jevům a naopak zdůrazňování vlastenectví není odmítáním evropských hodnot a kultury, ale spíše naopak. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.