S jistým povzdechem, či snad smutkem jsem dnes na Arcibiskupství přijal spolek Vyšehrad na jeho závěrečné schůzi, která byla zároveň i schůzí, na které došlo k jeho rozpuštění. Spolek Vyšehrad během třiceti let své činnosti vykonal mnoho dobrého pro rozvoj kulturního dědictví Vyšehradu, uspořádal několik desítek výstav a nespočet přednášek a vždy věrně sloužil Vyšehradu, vyšehradské kapitule i církvi. Bylo mi ctí předat medaili biskupa Podlahy PhDr. Bořivoji Nechvátalovi, Csc., dlouholetému vyšehradskému archeologovi za jeho zásluhy a poděkovat jejich předsedovi spolku, JUDr. Janu Kotousovi.

Je už to takový osud nás starších, že nás pomalu "náš" svět opouští, aby byl nahrazen jiným, třeba i perspektivnějším. Mé povzdechnutí pak patří skutečnosti, že se nám za posledních třicet let nepodařilo nastávající generace vychovat k dostatečné úctě k tradicích, k zájmu o naší minulost a své kořeny. V případě spolku Vyšehrad je to o to větší škoda, protože na základě nedávných velkých objevů v areálu Vyšehradu cítím, že možná bude potřeba korigovat některé poznatky o vzniku přemyslovského státu oproti tomu, jak se dnes učí ve školním dějepise.