Milí poutníci, drazí přátelé, sestry a bratři,

Sešli jsme se zde ve Staré Boleslavi, abychom uvítali Palladium země české při jeho návratu do svého domova. Vstupujeme do nového roku 2020 křesťanské éry, jak vyjadřujeme slovy „po Kristu“ či „našeho letopočtu“.

Je to rok, kdy si připomeneme 75 let od skončení druhé světové války, ale také rok, kdy naše hlavní město děkovalo Palladiu za záchranu a přežití, kterou si vyprosilo v roce 1938 při pouti Palladia do Prahy. Můžeme říci, že to není první historický návrat Palladia, jak dnes velmi často v médiích dočítáme, kdy každá druhá událost, větší bouřka, či skandál bývá nazýván poprvé v dějinách, zcela nepředstavitelné. Věřím, že většina z vás zná základní data, která se týkají této národní movité památky úzce spojené s tradicí korunovačních klenotů jako symbolu české státnosti. O tom svědčí historické záznamy, kdy v 11. století biskup Daniel žádá královskou korunu pro knížete Vladislava a podle tradice právě v tento čas oráč vyoral ztracené Palladium či lépe řečeno uschované Palladium sv. Podivenem v zemi staroboleslavské, a to v místech, kde je nyní Palladium uloženo se svatováclavskými korunkami, které posvětil papež František v roce 2015.

Podruhé se na Palladium odvolává biskup Bruno ze Schaunburgu z Olomouce, vyšehradský probošt, kancléř království, kdy žádá císařskou korunu pro Přemysla Otakara II., synovce sv. Anežky České. Text samotný hovoří o tom, že křest, kterým kníže Bořivoj a sv. Ludmila přivedli naši zem do společenství křesťanských národů Evropy, po zániku Velké Moravy přechází i státnost do Prahy. Tak se umocňuje a roste identita českého státu ve vztahu křestního daru, kterým byl mariánský medailon předaný sv. Ludmile arcibiskupem Metodějem.

Kolikrát bylo Palladium potupeno, zcizeno, aby se pak slavně navrátilo. Osudy Palladia jsou spojeny s velkými ale i tragickými událostmi naší země, ať už to byly husitské války, třicetiletá válka, usilovně po něm pátralo gestapo jako i komunistická zvůle, kdy Palladium sdílí osud uvězněných, internovaných, umlčených. Díky biskupu Janu Lebedovi se v době Pražského jara 1969 mohlo vrátit domů, ale bylo stále uschováváno, aby se ho zlá moc nemohla zmocnit a v době loupežného drancování našich chrámů v devadesátých letech nalezlo útočiště v trezorech pražského arcibiskupství. Po zdařilé opravě této baziliky vrátilo se domů a jen o pár hodin předběhlo pěší poutníky, kteří se vydali mariánskou cestou za ním. Tento den tyto okamžiky nového roku mají symbolický význam, skutečně mohu odpovědět některým kritikům, nepřikládáme korintské slitině magickou moc, že by mohla chránit náš národ, ale dovoláváme se přímluvy Matky Ježíše Krista, pravého Člověka a pravého Boha. Dovoláváme se přímluvy a moci toho, který je, kterého ve slovech „Něco nad námi musí být“ převážná část našich spoluobčanů vyznává jako nejpravdivější skutečnost, či nejskutečnější věc. Očekávaný Mesiáš narozený v davidovské dynastii v prorockém výhledu, je nazýván vládcem, Pantokratorem. Za našeho letopočtu cca 2000 let počítáme běh našeho života od jeho narození. Jeho vláda se měří naším vztahem k druhému, k tomu nejposlednějšímu. Není měřena výškou finančního konta, silou vyjádřenou počtem vojáků a vojenské techniky ani megabyty výkonných počítačů. Je to síla lásky, která chce dobro druhého, která přichází a jedná s druhým jako s přítelem. To není jenom shovívavá tolerance, kdy politická korektnost dovolí, aby se jeden nad druhým naparoval, ale hrál přitom komedii úcty a zájmu, jak to známe z každodenního života. Palladium na prsou sv. Václava ho neochránilo před smrtí, ale ochránilo ho před nadutostí, chamtivostí a krutostí a tak se stal tento náš vévoda modelem zodpovědné a spravedlivé vlády.

Skutečnost nás učí, že forma vlády se může měnit od knížectví přes království k císařství. S příchodem republiky máme prezidenty, premiéry, ale platí však jedno – nebudou-li mít zmíněné vlastnosti Věčného vládce a dědice České země, sv. Václava, nebude v této zemi dobře. A proto svěřujeme tuto zem a náš národ do ochrany Palladia a modlíme se za ty, kteří se podílejí na řízení země, aby usilovali o zmíněnou podobu vlády. Nezapomínáme však také, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží, jak říká přísloví země sv. Štěpána. A proto jako nástupce sv. Vojtěcha přicházím do Staré Boleslavi prosit za to, aby svatovojtěšské dědictví, země visegrádu šly touto cestou. Kéž nám Panna Maria pomáhá! Amen.

+Dominik kardinál Duka