Je to jistým způsobem obvyklé předepsané setkání biskupů té které země, kteří by jednou za 5- 7 let měli papeže navštívit a představit mu situaci svých diecézí. Navštíví i jednotlivé kongregace, což jsou jakási ministerstva a tam projednají témata, která jim náleží.

Možná, že někoho bude zajímat pár informací ze zákulisí celé akce. Když jsme byli pozváni k papeži, bylo nám sděleno, že si s sebou můžeme vzít každý jednoho spolupracovníka, jakýsi doprovod. Měl by to být kněz, ale nemusí. Možná i proto jsme pozvali své tajemníky, spolupracovníky a další lidi z našeho doprovodu, aby se dostali k samotnému papeži a mohli s ním promluvit bez jakýchkoliv omezení.

Když jsme tedy dorazili ke Svatému otci, představil jsem své spolupracovníky a další biskupy. Neodpustil jsem si docela mimo protokol u každého u nich uvést, jaké je jeho původní povolání, či co vlastně v životě dělal mimo církevní struktury. Z oněch „papalášů a nenasytných prelátů“ se rázem stali postarší pánové, jejichž životní příběhy by vydaly možná na román. Většina z nich zažila buď své otce ve vězení, kde je navštěvovali, nebo jejich rodiny byly připraveny o majetek a společenské postavení, nesměli studovat a pokud chtěli získat vzdělání, pak jen na dálkových školách. Živili jsme se jako dělníci, v pomocných i odborných profesích, o kterých jsem se museli mnoho snažit.

Najednou před papežem stál kardinál, který léta pracoval jako umývač oken, druhý kardinál se vyučil zámečníkem. Byl tu biskup Paďour, který byl profesí hercem, ale skončil jako uklizeč v metru. Biskup Malý byl topičem v kotelně, biskup Herbst myl pro změnu výlohy. Dva z nás jako děti navštěvovali své otce ve vězení.

Ze setkání špiček církve v České republice s papežem se tak stalo setkání bývalých dělníků a disidentů. Na papeži bylo znát zřetelné překvapení, protože materiály, které mu byly připraveny, o ničem podobném nevypovídaly. Možná i proto je ono setkání tváří v tvář tak významné, že se může probrat něco, co je tak trochu mimo protokol, nicméně je důležitou skutečností v životě naší církve.

Vůbec nemíním napodobovat staré časy komunistického kádrování. Ale možná není někdy od věci si uvědomit, že synové a vnuci komunistických ministrů a potentátů, kterým často byla velmi umetena cesta ke vzdělání, studiu v zahraničí či značným finančním prostředkům jsou dnes poslanci všech možných politických stran, generálními řediteli a ministry. Zatímco lidé, jejichž rodiče byli zbaveni postavení, majetku apod. nesměli studovat, nemohli získat zkušenosti v zahraničí a přece dnes jsou také v celkem významných funkcích. Jen s tím rozdílem, že jim je spíláno do „nenažraných prelátů“, ziskuchtivých a mocichtivých potentátů. Jak to je doopravdy, nechám na rozumu a svědomí laskavých čtenářů.

Více fotografií a informací z návštěvy naleznete na mém webu www.dominikduka.cz.

Pozn.: aby nevznikla mýlka, že jsme jeli k papeži na kobereček kvůli restitucím církevního majetku: s papežem jsme na toto téma hovořili v řádu několika minut (z celé několikadenní návštěvy), byl poměrně se situací v ČR po roce 1948 až do dnešních dnů obeznámen. Myslím, že si dokáže na základě předložených faktů udělat na majetkové narovnání úsudek, aniž by ho někdo musel „napalovat“.