Drazí poutníci, z blízka i z dáli, z Čech, Moravy a Slezska, Slovenska, ale i ze zámoří, drahé sestry a bratři, vážení přátelé, Zde v památné Staré Boleslavi, ale také vy, diváci u televizních obrazovek, či rozhlasoví posluchači.

Není nikterak náhodou, že církevní svátek sv. Václava je i svátkem státním, a to jako Den české státnosti. V letošním jubilejním roce, kdy vzpomínáme stého výročí vyhlášení našeho novodobého samostatného státu, Československé republiky, a zároveň pětadvacátého výročí vyhlášení České republiky. Při Staroboleslavské národní pouti vystupuje silně do popředí jinak vždy přítomný vojenský a armádní prvek.

Sv. Václav sám nejednou vojensky vystoupil, jak o tom svědčí poranění na jeho lebce. V legendě je popsáno jeho rázné vystoupení proti knížeti Radslavu Zlickému. Po svém zavraždění, při němž rovněž srdnatě a úspěšně odrazil prvý útok, byl ihned provolán svatým dědicem Země české. Jeho obraz chránil pak brány hradeb a jeho jméno, znak i obraz nacházíme na praporech a korouhvích českých vojsk víc než tisíc let. Chorál složený na jeho počest zněl jako státní hymnus nejen při mírových slavnostech, ale také před začátkem bitev, neboť je to on, kdo ve své duchovní síle vede české voje. Také pověst o blanických rytířích pojednává o neporazitelném vojsku. Připomeňme si namátkou dvojí verše, kde se téma sv. Václava vojevůdce ozvalo. V době Mnichova po odtržení Sudet v roce 1938 vznikly verše:

Kůň bronzový, kůň Václavův

se včera v noci třás

a kníže kopí potěžkal.

Myslete na chorál.

(Fr. Halas: Praze ze sbírky Torzo naděje)

Obraz se týká Myslbekovy jezdecké sochy národního patrona v plné zbroji, ale bez svatozáře na pomníku z Václavského náměstí v Praze.

V tento výroční den při svatováclavské pouti stojíme před památkou bezpočtu statečných mužů, odhodlaných žen a nevinných dětí. Obávám se, že většina naší společnosti si neuvědomuje o jak rozsáhlé utrpení šlo. Nejde jen o padlé vojáky, nejde jen o zmučené, popravené, ubité vězně a vězenkyně, nejde ani o brutalitou přímo zasažené děti. Jedná se také o utrpení plynoucí z násilného roztržení rodin, o sirotky a vdovy, které vzešly nejen z válek, ale také z obou totalit, kterými jsme prošli. Nakonec pojmenuji i utrpení dalších, kteří žili v neustálém strachu a zbledli při každém nečekaném zazvonění u dveří. S tímto vědomím bychom se měli zamyslet nad naším vztahem k národu, k našim dějinám a k naší vlasti.

Přivalila se i velká zla, krutá jak šelma,

a ryla rypákem, že by to stačilo i na pohřeb.

Ale i pak byl domov, třebas ukradený, pořád místem bezpečí.

Jak kuřata pod kvočnou jsme se sběhli ke kostelu,

zavřeli vrata, šeptali modlitby a zpívali chorál

a svatý kníže kopí přesunul do pravé ruky.

I muži měli trochu strach, ale všichni měli důvěru,

že přes obránce, kteří střeží hřbitovní zeď,

se nikdo nedostane.

Když vstanou mrtví,

kteří spolu s námi osívali, orali a milovali naši vlast,

nikdo je nepřemůže.

Nelze je porazit, mrtvého nezabiješ!

(P. Piťha: U nás doma ze sbírky Triptych na oltáři Lásky)

To jsou verše mladší o osmdesát let, kde autor vzpomíná na porušení poklidu dětství a vybavuje se mu situace po únorovém puči 1948, atmosféra doby stalinismu a normalizace!.

Z toho bychom mohli dojít i k odpovědi, jak dalece jsme připraveni a ochotni svou zem chránit a zajistit v ní bezpečný domov dětem, starcům i nám samým. Je mezi námi i dost takových, kteří meč nevytasí a z bitvy utečou, protože nemají k zemi ten pravý milující vztah, z něhož vyrůstá síla vojsk. Nemysleme si ani minutu, že síla vojska se měří počtem zbraní. Je jí totiž jen míra odhodlání bránit svou vlast a co jsme z lásky k ní vytvořili.

Všechny války až do 1. světové byly vyhrány sedláky, kteří hájili své grunty. Svou vlast hájili srdnatě, ano vášnivě, protože jejich grunty byly její součástí. Jistě bojovali za ideály jako je vlast, národ, víra, ale to vše mělo naprosto konkrétní podobu v jejich chalupách a statcích, protože ty je živily.

Tajemné vojsko z Blaníku nelze porazit, neboť je složeno z mrtvých bojovníků se smrtelnou ranou zepředu. Je jmenován jen jeden z hrdinně padlých zastřelený zezadu, a to byl kněz, který sloužil před bitvou mši svatou za ochranu českého vojska. Byl zastřelen zezadu nedočkavým nepřítelem proti veškeré tehdejší vojenské etice.

Od vedení státu očekáváme obranu a ochranu občanů. Četli jsme úryvek z Knihy moudrosti, slavíme moudrého knížete sv. Václava a den naší státnosti. Letos v roce stého výročí vzniku našeho moderního státu se zamysleme ještě nad tím, kým a na jakých základech byl tento nový stát zbudován, a také nad tím, jak využil tisícileté svatováclavské základy.

Prezident zakladatel byl mužem vzdělaným a silného sociálního cítění. Heslem TGM bylo: Nebát se a nekrást. Vyposlechněme si pomyslný komentář TGM k veršům, které jsme slyšeli při četbě z Knihy Moudrosti. Přesně před 90 roky řekl prezident Masaryk u pomníku sv. Václava mimo jiné toto:

V tom byl celý národ zajedno: ctil a miloval v mučedníkovi především lidskost… Život a smrt svatého Václava nás učí, že zdravý život národa spočívá ve vzdělanosti a mravnosti, na mravnosti posvěcené pravou zbožností. Státy se udržují jen duchovním a fyzickým zdravím národa, naše republika bude nezdolná, budou-li její občané vždycky hájit právo a spravedlnost uvnitř i navenek…

V jeho habilitační práci se dočteme:

Základním pilířem křesťanského učení je vznešený a čistý monoteismus, víra v Boha nejenom spravedlivého a svatého, nýbrž i milujícího stvořitele a zachovatele veškerenstva a zvláště lidí, jeho dětí. Taková víra skýtá člověku všech dob ve všech poměrech a okolnostech životní opory, naplňuje ho nadějí, dodává mu útěchy a propůjčuje síly…

Svědectví hlubokého pochopení křesťanství zaznamenal Karel Čapek v Hovorech:

Zbožnost je zvláštní stav opravdovosti: zbožnému člověku svět a život je dramatem… Život není fraškou, není komedií, není tragédií, je dramatem; není nikdy bez velikosti, bez osudové logiky – mít trochu humoru přitom neškodí… Jistě, i Ježíš se usmíval, neboť v lásce je radost.

V díle Světová revoluce z r. 1925 stojí:

V naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována, a to ve všech oborech veřejného života… Ježíš, ne Caesar, opakuji – toť smysl našich dějin a demokracie.

Myslím, že je navýsost pokrytecké pod praporem tohoto muže bojovat proti nám křesťanům a naším církvím upírat plné právo na částečné vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi.

Dovolte, abych zde připomněl slova preambule zmíněného zákona č. 428/2012:

Parlament pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství, veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na tomto zákoně České republiky.

Platnost tohoto zákona potvrdil Ústavní soud a vyvrátil tak veškeré námitky!

Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

Homilie J. Em. Dominika kardinála Duky OP při mši sv. o slavnosti sv. Václava ve Staré Boleslavi.

Zdroj: dominikduka.cz