Přinesli a posílili u nás nejen křesťanskou víru, ale také vzdělanost a kulturnost. Ještě před jejich příchodem se naši předkové a jejich představitelé přihlásili ke kříži přijetím křtu. Moravští vladykové tak učinili roku 831 v Pasově, 14 českých lechů pak roku 845 v Řezně.

Víra je v lidském životě potřebná, stojí na ní celá naše západní civilizace. V současnosti však víc a víc chybí. Naší současností je skepse, která se jakoby stala vírou. Ale nás neobklopuje nicota, ale makrokosmos a mikrokosmos, tedy vesmír. Náboženský rozměr víry v Toho, který je, nám dává potřebnou odpověď po smyslu života jednotlivce i celé společnosti.

Člověk je bytost tázající se, bytost schopná reflexe. Jestliže nevěří v nic, pak není schopen opravdového života a smysluplné práce. Svědčí o tom i současný rozměr života společnosti i jednotlivců, hledajících únik v zábavě a iluzi.

Cyrilometodějské oslavy tak chápeme jako připomínku a příležitost k duchovní obnově. Chceme hlouběji porozumět tomu, co znamená ono „dědictví otců“, jak zpíváme v písni začínající slovy „Bože, cos ráčil…“ Tyto oslavy začneme vlastně už 9. března v pražské katedrále, kam bych rád pozval všechny lidi dobré vůle. Bude to jakási předehra slavnostní pouti na Velehradě v červenci.

Víra spolu s nadějí a láskou vytváří charakter svobodného a odpovědného člověka. Člověka dialogu, respektujícího důstojnost a svobodu druhého. Bez těchto vlastností není možné budovat společnost ani v 21. století. Jedině v tomto případě mohou platit slova básníka Jana Nerudy: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“ Teprve pak mohou platit slova: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ 

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Zaznělo v pořadu Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky.