Takto razantní krok, jenž má íránský režim odstřihnout od klíčového zdroje příjmů, se bezprostředně odráží v cenách ropy, které atakují hranici 75 USD/barel.

Hlavním důvodem zpřísnění sankcí je fakt, že jejich dosavadní efekt má do původně proklamovaných „nejtvrdších sankcí v historii“ poměrně daleko. Naznačuje to srovnání s „obamovými“ sankcemi z let 2012-2015, jež za totožné období vedly k podobnému propadu íránských exportů (přibližně 1 mil. barelů denně). Přestože lze nyní očekávat další pokles, tzv. nulový cíl se nezdá příliš reálný. Předně, dovozy íránské ropy by musely zcela omezit všechny země, což se však nezdá příliš pravděpodobné minimálně v případě Číny. Navíc, ani tvrdší sankce zřejmě nezabrání tomu, aby Írán vyvezl alespoň část vlastní produkce neoficiální cestou (odhadem až stovky tisíc barelů denně).

Případné výpadky íránských dodávek by dle prezidenta Trumpa měla nahradit především vyšší produkce ze Saúdské Arábie. Je však otázkou, jak rychle a do jaké míry budou Saúdové ochotni dohodu s USA plnit, zvlášť po zkušenosti z minulého roku, kdy podobný scénář vedl až ke kolapsu cen. Na druhou stranu, Saúdská Arábie nebude čelit jen tlaku Donalda Trumpa, ale zdá se, že významnější růst cen si nepřeje ani její klíčový spojenec Rusko. To se obává jak negativní odezvy ze strany spotřebitelů (zejména rozvíjejících se trhů), tak dalšího impulsu pro americké těžaře břidlicové ropy.

Jasněji o dalším vývoji bude již v červnu, kdy je v plánu jednání států OPEC+. Vzhledem k aktuálnímu vývoji stoupá pravděpodobnost rozvolnění těžebních limitů, což by mělo snížit napětí na trhu. Dohoda mezi Spojenými státy a Saúdy však vnáší na ropný trh nový rozměr, jenž mění zaběhlé pořádky. Klíčová rozhodnutí se totiž již zcela zjevně netvoří uvnitř kartelu OPEC či jeho rozšířené verze OPEC+, nýbrž mezi ropnou troikou Saúdská Arábie-Rusko-USA.

Dominik Rusinko
Analytik