V případě růstu nabídky se na trhu podepisuje zejména červnová dohoda států OPEC+, které - v čele se Saúdskou Arábií a Ruskem - přislíbily navýšit těžbu o 1 mil. barelů denně. K tomu trh těží z návratu produkce z Libye a k postupnému obnovení dodávek došlo také z Kanady a Nigérie. Původní obavy, že dohoda kartelu nebude ani zdaleka stačit na pokrytí ztrát z Venezuely, která meziročně přišla o 600 tis. barelů denně, a také z Íránu, tak nakonec nemusí být až tak horké. Na druhou stranu, přitvrzení USA ve vztahu k Íránu a prosazování tzv. nulové tolerance (tj. úplné odstřihnutí íránských exportů) dává tušit výraznější výpadek, než se původně očekávalo, byť zřejmě stále pod hranicí 1 mil. barelů denně z let 2012-2015.

Prioritou amerického prezidenta Trumpa je však zároveň zastavení růstu cen domácích pohonných hmot před podzimními volbami do Kongresu. Problémem ale je, že v situaci napjaté tržní bilance jednoduše nelze očekávat nižší ceny a zároveň držet Írán v kleštích. Právě proto tlačí americký prezident na Saúdskou Arábii, aby zvýšila produkci a společně se spojenci dodala nikoli o jeden, ale rovnou o dva miliony barelů denně více na trh. I přes fenomén amerických břidlic, které neohroženě táhnou USA do pozice největšího producenta ropy na světě, se tak ukazuje, jak závislé na ropném kartelu Spojené státy stále zůstávají. Plná energetická nezávislost - sen mnoha amerických prezidentů - zůstává prozatím v nedohlednu.

Poněkud paradoxně by ale Donald Trump nakonec mohl dosáhnout nižších cen ropy i jiným způsobem. Další plánovaná eskalace obchodních půtek s Čínou totiž ohrožuje nejen světový obchod, ale zprostředkovaně i hospodářský růst, na němž je poptávka po ropě životně závislá. Než aby však americký prezident spoléhal pouze na tento vedlejší efekt obchodních třenic, pravděpodobnější se jeví pokračující tlak na Saúdy, aby těžili na samé hranici svých možností. A kdyby náhodou ani toto před volbami nezabralo, má v záloze ještě uvolnění strategických zásob ropy, které by krátkodobě cenu téměř jistě zastropovaly.