„Dezinformace je lež, která to o sobě ví“….. je to šíření lži, záměrné šíření lži“.

První tvrzení – „dezinformace je lež“. Pokud je slovo dezinformace lež, tak proč potom používat matoucí slovo dezinformace. Proč je slovo dezinformace matoucí? Máme pojmy iluze a deziluze. Stabilita, stabilizace a destabilizace, aktivace a dezaktivace, integrace a dezintegrace, orientace a dezorientace. Přípona „ dez“ mění činnost v její zápor. Takže slovo dezinformace je záporem informace, tj. NEinforamce. Dezinformování vyjadřuje NEinformování, zamlčení informace. Takže proč dnes nahrazuje mainstream i alternativa výmluvné slovo lež logickým a sémantickým nesmyslem dezinformace!?

Další tvrzení v definici, která se tak paní Šojdrové líbí je „.lež, která to osobě ví.“ Na to musím říct, že ani lež a ani omyl určitě neví že jsou omylem, nebo lží. Podívejme se na to podrobněji. Lež i omyl je výsledkem poznávání ve smyslu míry shody tvrzení se skutečností. Subjekt (člověk i živočich) poznává objekt, předmět svého zájmu. Podvědomě vnímá i objekty, které nejsou předmětem jeho zájmu. Na základě poznávání subjekt vyslovuje tvrzení, formuluje názor, buduje teorii. Tvrzení nemůže vědět, že lže. Člověk ano. Pokud člověk ví, že jeho tvrzení neodpovídá skutečnosti, pak lže. Pokud vysloví nepravdivé tvrzení a neví, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti pak žije v omylu. Pokud svůj omyl předává dál, pak lže. Sice neúmyslně, ale lže. Subjekt však lží může sledovat další cíle, proto používá lež záměrně. Sleduje to, aby jiného člověka uvedl v omyl. Tím, že uvedl jiného člověka v omyl získá pro sebe ekonomickou, nebo mocenskou výhodu. Takže máme člověka, který říká pravdu, úplnou; člověka, který říká pravdu částečnou; člověka, který říká více nepravdy, než pravdy a člověka, který vysloveně lže. Pravda je míra shody tvrzení ze skutečností. Pravdivost je vlastnost tvrzení. Míra shody názoru se skutečností má svůj mravní rozměr. Ospravedlnění omylu, pochopení pro šíření neúmyslné lži, pokud byl jiným tvrzením uveden šiřitel v omyl a mravně odsouzení hodné šíření úmyslné lži. Pokud byla prokázána škoda způsobená jinému úmyslným šířením nepravdivého tvrzení za účelem získaní výhody pro šiřitele nepravdy, pak je možné postihovat takovéto tvrzení i právním postihem. To platí i v případě, kdy sice škoda nebo újma na zdraví nenastala, ale mohla nastat. Tady závisí na míře pravděpodobnosti. Něco jiného je běhat a křičet v naplněné diskotéce k prasknutí se zamčeným nouzovým vchodem „ bomba … pozor bomba …“ A něco jiného je vyhlásit, že dříve nebo později zasáhne zemi asteroid Apophis. Obě tvrzení však spadají do sféry poplašných zpráv.

Paní europoslankyně dále v besedě říká „…tam, kde se začínají šířit dezinformace, které nabádají k násilí, k organizovanému násilí, které štvou lidi proti sobě, tak tam je ohrožena bezpečnost, tam končí svoboda těch lidí, kteří po digitálních sítích po sociálních sítích šíří násilí, nenávist jedněch proti druhým…“ V tomto ohledu má pravdu. Po sarajevském atentátu v roce 1997 politika značně zhrubla, respektive přišli politici s vulgárním slovníkem. Vznikl internet s anonymitou píšících, co ve skutečnosti znamená ztrátu sociální kontroly. Názor se tříbí v diskusi. Ta však může mít různou formu.