Dopředu se chci ohradit proti tomu, že zlehčuji rozloučení s exprezidentem Václavem Havlem srovnáním s pohřbem Tomáše G. Masaryka. Nebyl jsem to totiž já, kdo k uctívání pana Havla jej potřebuje až násilně přirovnávat k TGM, naopak jsem se proti tomu vyjádřil. To všudypřítomné srovnávání se mi příčí a má až podobu parazitování na historické úloze a odkazu prezidenta Osvoboditele.

I poslední rozloučení s exprezidentem Havlem pojali režiséři státního pohřbu jako plagiát toho prvorepublikového. Považuji to za nevkusné a nepatřičné. To opravňuje i moje srovnání.

Ano, Václavu Havlovi vzdaly hold desítky tisíc lidí. Tomáše G. Masaryka však uctily stovky tisíc spoluobčanů (hovoří se až o 750 tisících). Uvědomme si, že tehdy nebyl internet, televize a ani rozhlas nebyl v každém automobilu. A tak nešlo o žádnou mediální psychózu, což kontrastuje se soudobou masáží všemi kanály. Také doprava byla tehdy méně dostupná. Přesto byl pohřeb TGM celonárodní manifestací (na rozdíl od dnešního pojetí okázalé zahraniční události).

Nic na tom nemění, že i Tomáš G. Masaryk měl své chyby, to nikdo nepopírá, byl to jen člověk. Ale člověk s nezpochybnitelnou historickou úlohou při vzniku Československa. Ať už to bylo jak chtělo, takové historické postavení Václav Havel, který byl při rozpadu státu, prostě nezískal; a netřeba se ohánět osobnostní argumentací a nějakým bulvárním srovnáváním. A komu přísluší vojenské pocty a symbolika s dělovou lafetou, posoudí soudní lidé sami.

Chtěl bych však obrátit pozornost na symboliku, která spočívá v osudovosti obou dobových kontextů. Tehdy byla republika v ohrožení a pohřeb TGM demonstroval národní jednotu a vůli k obraně vlasti. Až z toho mrazilo.

Přes všechnu ostentativní parádu s účastí světových celebrit, mrazí i dnes. Zemřel kosmopolita, který měl spoustu zahraničních přátel. Přesto se tak děje v situaci, kdy ani zbytek, co zůstal z první republiky, není v bezpečí. A co horšího, chybí i to předválečné odhodlání k uchování odkazu TGM alespoň v podobě suverénní České republiky.

Naivně vstupujeme trochu do stejné řeky podruhé. I tehdy jsme spoléhali na evropské spojence. Dopadlo to tak, že zejména pod nátlakem Francie jsme byli vydáni na pospas Německu. A kdo si dnes přes hezké řečičky o společném evropském domě osobuje právo řídit EU? Bodejť by Sarkozy nepřijel Havlovi poděkovat...

Kosmopolité a euronadšenci mi budou oponovat, že právě EU nám zajistí věčný mír. Ale co to je za hloupost? Oni de facto říkají, že na obranu před našimi spojenci se jim máme podvolit prostřednictvím EU. Pak bude válka nadbytečná a poroba jistá!

Nechápu ještě jedno pokrytectví těchto věrozvěstů. Oni netrvají na odkazu TGM, tedy na existenci svébytné – byť kooperující – České republiky. Někteří Československo dokonce považují za historický omyl. Tak proč se proboha zaklínají Masarykem a považují za nutné Havla glorifikovat odkazem na něj? Nelze pochopit.

Ještě dodám, že Václav Havel si kromě zahraničních přátel uměl „vypěstovat“  i zbytečné nepřátele. Nepochopím, proč média neustále omílala, že Rusko mlčí. Měli bychom být rádi, že jen mlčeli po tom všem, co Václav Havel o Rusku a jejich představitelích kdy prohlásil. A dovršil to jeho ideový druh Schwarzenberg zcela bezprecedentním, nediplomatickým a sprostým napadením Putina. Může se někdo divit, že na pohřeb vrcholní ruští představitelé nepřijeli?

Je třeba jasně vidět, že naši bezpečnost v žádném případě nezajistí žádná EU. Je třeba rozvíjet i transatlantické vazby. Tady Václavu Havlovi není možné upřít osobní přínos, někdy ovšem až za hranicí nekritické devótnosti k USA. Co bylo nadbytečné, byla nemístná kritika ostatních velmocí, kterou by si ani USA nedovolily. Jako bychom se sami podbízeli do role lokaje na černou práci. Zatímco se americko-ruské a americko-čínské vztahy zlepšovaly, Havel zastydl ve studenoválečnické rétorice, která byla pro zemi naší velikosti kontraproduktivní.

Byl bych rád, kdyby se naše bezpečnost odvíjela od rozvíjení dobrých vztahů se všemi mimoevropskými mocnostmi, pokud nám nehodlají škodit. Je třeba si uvědomit, že čím dále od našich hranic jsou, tím menší ambice na nějaké ovládání budou vykazovat.

Je třeba si nalít čistého vína. Vydali jsme se sice opačným směrem, než když Masaryk dal vzniknout Československé republice. Ale mám strach, že se slepě řítíme do stejné tlamy.