Anglický spisovatel, řečník a kontroverzní “filosof” (můžeme-li ho tak nazvat) David Icke, jenž v říjnu zavítá do Prahy, je jistě rozporuplnou postavou, vyvolávající mnoho otázek - a to nejen u zapřisáhlých “milců mainstreamu”. Jedno je však pozoruhodné: ačkoli ho věřící všech náboženství obvykle svorně ignorují a “věřící” ateistického světového vědeckého “náboženství” mu rovněž nemohou přijít na jméno, nebo se mu smějí, Ickův svébytný pohled na realitu získává na síle.

Jak je to možné? Je Icke spíše nebezpečnou postavou, nebo jde o “zachránce bloudících”? Možná, že ani sám neví. Nebo otázka stojí jinak. Záleží, kde a jak se s ním člověk setká - a jakou optikou se na jeho tvrzení dívá. Rozhodně ale stojí za podrobnější prozkoumání.

Probuďme se!

Icke je “hlasatelem”, vybízejícím k probuzení z “matrixu” běžné reality. Jak napsal v jedné ze svých knih Jen nekonečná láska je skutečná (…a vše ostatní je iluze!), lidské procitnutí je podobné scéně ze slavného filmu Matrix, v níž se hrdina Neo ptá svého mentora Morfea:

„Co tím chceš říct, že můžu uhýbat kulkám?“

„Ne, Neo. Pokouším se ti říct, že když budeš připraven, tak nebudeš muset.“

New Age jako součást Matrixu

A Icke pokračuje: “Matrix nás ovládá, jelikož hrajeme podle jeho pravidel a největší chybou je myslet si, že nějaká pravidla jsou. Ukázalo se, že víra/přesvědčení vědců, kteří dělají experimenty, ovlivní výsledek pokusu, protože víra utváří realitu a zákony jsou pouze tím, čím věříme, že jsou. Pamatujte si, že ‚svět‘, který vědci zkoumají, také existuje jen v jejich hlavách. Pokoušejí se rozpitvat a onálepkovat iluzi, o níž si myslí, že je skutečná.

DNA naprogramování nám podává realitu ‚zákonů‘, ale naše vědomí je více než dostatečně mocné na to, aby ji překonalo a potlačilo. New Age jako fenomén matrixu je plné pravidel tak, jako východní filosofie, na kterých je založeno. Musíte provádět tento rituál, nebo tamten rituál, rozmlouvat s dušemi přesným způsobem, nebo se chránit mantrou.

Viděl jsem zastánce New Age rozmlouvat se zemí tak, že se otáčeli na sever, jih, východ a západ. Mají své posvátné stromy, meče, pruty nebo hole a hrozí se toho, že tyto symboly budou odpovídat něčemu, co najdeme v konvenčních náboženstvích. Toto je však ještě větší iluze. Země má své vědomí, ale její fyzická forma je softwarový program, stejně jako sever, jih, východ a západ a další planety a hvězdy. Proč chováme v úctě kosmický GameBoy? Je to jenom past.”

Z fotbalisty “výzkumníkem”

Icke, původně profesionální fotbalista a poté sportovní novinář, se od 90. let stal, jak sám říká “výzkumníkem, na plný úvazek, zkoumajícím kdo a co doopravdy ovládá svět.” Napsal přes dvě desítky knih, přednášel v pětadvaceti zemích světa, obvykle před tisícihlavými davy, které se rekrutují ze všech sociálních tříd, navzdory obvykle velmi “slušnému” vstupnému.

To všechno přesto, že zastává světonázor, který “oficiální místa” považují za absurdní, škodlivý, nebo dokonce kriminální (podle toho, kde se pohybujete). Všechno na základě přesvědčení, že “se na tuto Zemi narodil za určitým účelem”. Určitě mu nelze upřít jeho buldočí odhodlání, s nímž postupuje kupředu.

Neofašista, nebo samorost?

David Icke v žádném případě není běžný “sluníčkář”. Jeho práce zahrnují prvky, které “establishment” (mediální i politický) označuje za “kombinaci neofašismu a New Age” - hlavně proto, že Icke si v žádném případě nebere servítky a hlásá svět tak, jak ho vidí. To zahrnuje odkazy na slavné a nenáviděné (podle mainstreamu údajně nepravé) Protokoly siónských mudrců, ale i tvrzení, že žádný holocaust (možná) nebyl.

Když toto tvrzení publikoval v jedné ze svých knih, reakce byla okamžitá - a jeho rukopis nebyl publikován. Namísto aby obrátil zpět, založil Icke vlastní úspěšné vydavatelství a další knihy si již vydává sám.

Bush a červená karkulka

Jeho “učení” je pelmelem mnoha pozoruhodných tvrzení. Z těch skandálnějších například zaujalo slavné prohlásení, že Alžběta II., George Bush II. i Tony Blair jsou jen “červené šaty”, jak přezdívá “programům matrixu”, které nemají vlastní vědomí a jsou kontrolovány démonickými (“reptiliánskými”) ještěrkám podobným stvořeními, fungujícími na trochu jiné “frekvenci”, neboli žijícími takříkajíc “o jedny dveře vedle” v systému vesmírných dimenzí.

Icke kombinuje obrazy z popkultury a dobře známé teorie, aby přiblížil publiku svá tvrzení, z nichž klíčová jsou například: svět ovládá elita, jejímiž výhonky jsou primárně dynastie Rockefellerů, Rothschildů a Windsorů. Pokrevně spřízněná elita, spadající do dvanácti “rodových linií” si dává pozor, aby se náhodou “nezkřížila” s někým jiným. (Královská svatba Williama s “obyčejnou holkou” Kate Middleton Ickea nijak nevyvedla z míry, protože tvrdí, že Kate je ve skutečnosti produkt týchž linií, a že byla Williamovi velmi pečlivě vybrána. Což je záležitost, o které si štěbetají vrabci na střeše - totiž o tom výběru, ne snad o tom, že by Kate byla “ještěrka”.)

Zbytek světa má být držen v kategorii “ovčanů” a proměněn v “globální vězení” oveček, očipovaných a kontrolovaných elitou. Třetí kategorie lidí - ti kteří “prohlédli iluzi” - má být zesměšněn, prohlášen za šílené, případně odstraněn.

Matrix má mnoho úrovní

Zní to povědomě? Jistě - jako mnoho Ickeových tvrzení. Třeba to, že masy jsou ovládány pomocí schématu (uměle vytvořeném) problém-reakce-řešení - jímž vysvětluje mimo jiné celý fenomén 11. září a terorismu (v knize Příběhy z časové smyčky, která anglicky vyšla 2003). V knize Jen nekonečná láska je skutečná pak říká:

Dokonce i většina těch, kteří akceptují existenci matrixu, ho chápou jako realitu, kterou si teď prožíváme s nějakým duchovním světem ležícím za ní. A proto většina z toho, co je vykomunikováno skrze spirituální média a New Age ‚channely - kanály‘ je považována za více osvícenou než naše realita a ruku v ruce s tím je tomu důvěřováno a podle toho konáno.

Můžeme slyšet věty typu ‚je to zkouška duše‘, ale vědomá a podvědomá témata jsou, že ‚druhá strana‘ to musí vědět nejlíp. Na jedné úrovni to může mít své opodstatnění, neboť tím, že komunikují s touto sférou z jiné, vědí, že existuje více ‚světů‘. Ale i přes tuto znalost obrovská většina těchto komunikátorů zůstane rovněž viset v matrixu. Je to multi-dimensionální systém s různými softwarovými programy pro různé úrovně probuzení. Matrix je napájen energií generovanou uvězněným vědomím nejenom zde, ale i ve svých jiných dimenzích.

Co dál?

Probuzení “z Matrixu” má jistě mnoho forem. V důsledku jde o jediné - o ten okamžik, kdy se člověk jednoho dne zastaví a skutečně se podívá. Může jej způsobit rozhovor, kniha, evidentně lživá zpráva v médiích “mainstreamu”, nebo východ slunce na horách. Jedno je ale jisté: Náhle vidíme za hranice iluze, kterou jsme pokládali za svůj svět.

Co se ale se “zprávou o realitě” za stínovým divadélkem stane dál? Mnozí neudělají nic - a to je škoda. Někteří se naopak stanou hlasateli “evangelia” reality, kterou zahlédli.

Uvozovky jsou opravdu na místě - nejen proto, že pro běžného “ovčana”, žijícího spořádaný život uvnitř “matrixu”, je vlastně zpráva o tom, že žije ve snu, spíš zprávou špatnou, nebo rozhodně nevítanou. Hlavně proto, že je velkou otázkou, co vlastně vidíme. A bez “klíče” si na ni odpovědět nikdy nemůžeme.

Slepá odbočka do Tibetu

V tom nejspíš také spočívá hlavní problém Davida Ickea. Nejenže svá tvrzení hlásá “jak se to narodí”, neboli hlava nehlava, čímž se současně dobere posměchu i obdivu. Především působí dojmem, že zahrnuje jakoukoli strukturu a jakékoli klíče - protože vše je “částí matrixu”. Potom ovšem čelí klasickému “paradoxu anarchisty”, který kdysi naprosto geniálně popsal ve vztahu k populárním filosofům své doby Ickeův krajan G. K Chesterton:

“Každý člověk, který není měkkého srdce, jednoho dne dojde ke změknutí mozku. Poslední pokus vyhnout se intelektualismu skončí nakonec zase jen intelektualismem, a tudíž smrtí. Pokus o výpad z pevnosti boční brankou je odsouzen k nezdaru.

Divoké uctívání neexistence pravidel a materialistický kult práva končí v téže prázdnotě. Nietzsche se šplhá přes hrozivé horské vrcholky - jenže nakonec skončí v Tibetu. Může se leda posadit vedle Tolstého v zemi Ničeho a Nirvany.

Oba jsou bezmocní - jeden, pro to, že tvrdí, že nic nesmíme uchopit svou mocí a druhý, pro to, že říká, že nic nesmíme pustit. Tolstého vůle je zmrazena buddhistickým přesvědčením, že všechny výjimečné činy jsou zlé. Jenže následovník Nietzscheho je stejně přikován svým přesvědčením, že všechny výjimečné činy jsou dobré. Problém je, že pokud jsou všechny výjimečné činy dobré, žádný z nich není výjimečný.

Oba stojí na křižovatce a jeden nenávidí všechny cesty před sebou, zatímco druhý je všechny oblibuje. Výsledkem je - inu, některé věci není těžké spočítat: Výsledkem je, že oba stojí na křižovatce.”

Dlouho očekávaný dýchánek

Řečeno jinak a aplikováno na podstatně samorostlejšího slavného Angličana naší doby: Icke, který dobře ví a vnímá, že naše realita je “kosmický Gameboy” kontrolovaný “ještěrkami”, současně svým odmítáním jakékoli struktury kromě “nekonečné lásky” (kterou v některých ze svých prací pro “new-agisty” jistě překvapivě vidí i v Kristu) padá do pasti, kterou mu připravil týž “gameboy”.

Ještě jinak řečeno: je dost dobře možné, že titíž démoni, o kterých Icke píše, kontrolují i jeho samého. A to klasicky - podstrčí mu něco pravdy a zabalí ji přiléhavě do spousty lží. To je asi také jediný důvod, proč je Icke přes všechny své statečné výroky stále ještě naživu. Jediným dalším by mohla být Prozřetelnost Boží, ale protože pan Icke, zapřisáhlý odpůrce náboženství, v něco takového nepochybně nevěří, je přijatelná jen možnost první.

Nebo ne? Je snad David Icke, přes veškeré postmoderně eklektické a pološílené kulisy, přece jen někudy hlasatelem “pravdy” - k níž se složitou, protože autentickou a vlastní, cestou propracovává?

Již zmíněný G. K. Chesterton se také svébytně dobral Pravdy. Našel ji v krajně “strukturovaném” katolickém náboženství - což by pana Ickea určitě “nepotěšilo”.

A právě Chesterton napsal v pokračování scénky s velikány filosofie uvíznuvšími v Tibetu o katolické světici Janě z Arku:

“Jana z Arku neuvízla na křižovatce, ať už odmítáním všech cest jako Tolstý, nebo jejich přijímáním po způsobu Nietzscheho. Vybrala si cestu - a pustila se po ní, jako když udeří blesk.”

Který z případů více připomíná “reportér reality” David Icke, se můžeme přesvědčit na vlastní oči osmého října v Praze.

Bude to každopádně krajně zajímavý matrixový dýchánek.

Více informací ZDE.

Vstupenky ZDE.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele