ERIKA MAGDALENA PEPRNÁ si všímá svébytného lifestylového proudu tekoucího ze Spojených států, který může znamenat důležitý předěl v historii konzumní kultury - pokud ho správně přečteme a uchopíme.

Normální je se nevyznat

Rozhodně ne proto, proč si o něm psala mainstreamová média. Ta si pouze prostřednictvím pár článků zanadávala na to, jací jsou to Češi lajdáci. 

Třetina z těch, kteří si pořídili bydlení financované hypotékou, prý zločinně žije od výplaty k výplatě a nemá ani životní pojištění. A navíc hypotékám vůbec nerozumí - pouhá 4% populace se prý v hypotékách aspoň trochu vyznají. A čtyři procenta jsou (viz Petr Hájek, Smrt v sametu, 2012) všeobecně platná norma jakékoli deviace, ať pozitivní, nebo negativní. Takže vlastním financím z “normálních” podle toho nerozumí vlastně nikdo. 

Nový zákon prospěje Velkému Bratru

Půjčuje si přesto kdekdo - ale nový hypoteční zákon prý tomu učiní přítrž a zatne tipec zlým bankéřům. Praví alespoň moudré články jako ten citovaný. Ale stane se to opravdu? Dobře informované zdroje tvrdí, že nikoli - že celá šaráda se zpřísněním hypotečních podmínek je pouze jednoduchým krokem namířeným od bílých a modrým límečků až k těm, co si stále ještě vydělávají rukama - nižší a nižší střední třídě. Na ty se tak hypotéky nedostanou, nebo alespoň ne snadno. 

Kromě toho potřeba větší “informovanosti” a “prověřování” velmi nenáhodně rozehrává další kolo “profízlovanosti” společnosti, neboť Velký Bratr o nás už musí vědět úplně všechno. Samozřejmě pro naše dobro a bezpečnost - což se ale kupodivu netýká například migrantské invaze (kromě jejích odpůrců). Ale hořké žerty stranou - skutečná realita českého bydlení je neveselá - a bude ještě tvrdší. Finanční gramotnost s tím nemá téměř nic společného. Leda trochu jinak.

Musíme skončit v masomlýnku?

Představa, že podobná opatření zamezí hypotečním “bublinám”, v nichž pramení hospodářské krize fatálních rozměrů, je směšná. Všeobecně se mlčí o tom (Protiproud o tom ale samozřejmě vícekrát informoval), že kupříkladu poslední finanční "americká" krize byla pečlivě řízenou operací v rámci konkurenčního boje bankovních žraloků a finančnických elit. Američtí “chudí (ne)pracující”, kteří si léta důvěřivě půjčovali na absurdní hypotéky, byli jen "doprovodným nákladem” této umělé byznysové operace.

Jak ale na tyto záklisní hry mocných odpovědět? Bydlet v nejistotě “tržního” nájmu, jenž má s volným trhem společného asi tolik jako "protržní opatření" Bruselu? Zvýšit ještě více tempo v “krysích závodech” a snažit se o vyšší a stabilní přijem, který zcela pohltí smysl toho všeho? Existuje z bludiště nejistot jiný východ, než ten, jímž se nás jeho architekti snaží “procpat” jako materiál pro masomlýnky jejich uzenářských závodů?

Něco tu je.

Dluhová spirála se roztáčí

Existuje celosvětové "síť" lidí, kteří jsou přesvědčeni, že východ našli. Jejich odpověď se jmenuje minimalistické (či mini) bydlení. Anglicky (hnutí vzniklo původně na severozápadě USA) "Tiny Houses". 

Tiny Houses jdou ale dál. Jsou svébytnou odpovědí na neustále se roztáčející spirálu zničujícího konzumního způsobu života. Past má hrozivé rozměry. Statistika říká, že zatímco od roku 1978 se početnost průměrné americké rodiny zmenšila, průměrná obytná plocha domů se zvětšila ze 165 na 203 metrů čtvrerečních.

Podobná čísla na první pohled vypadají irelevantně v Evropě, která je oproti Americe sama “mini”. Stačí si ale přečíst data ohledně rostoucí zadluženosti v Česku: zatímco po přelomu tisíciletí činily hypotéky 14,7 miliardy korun, v roce 2015 to byl více než desetinásobek - přes 170 miliard. 

Prostě jedeme v tom všichni. A tak není divu, že “minidomků” zvolna přibývá i u nás. Jde o bydlení za cenu, která činí hypotéku nepotřebnou, a často i s minimálními průběžnými náklady. Řada amerických Tiny Houses má dramaticky nízké náklady na energie (jen desítky dolarů ročně).

Ve vlastním za svoje

“Mini” může znamenat samozřejmě leccos. Nízkonákladové bydlení nenáročné na prostor je možné v jurtách, hliněných domech, pro Čechy důvěrně známých “chatách” a klasičtějších stavbách. “Vzorový”, nejznámější Tiny House je mobilní stavba postavená na základu z přívěsu nákladního automobilu. Má plochu menší než většina garsoniér - někde kolem patnácti metrů čtverečních, někdy víc, ale někdy i polovic. 

Uvnitř vypadá jako kříženec chaty s obytným přívěsem: časté je patro na spaní, mini-kuchyně se různí od varianty s dvouplotýnkou a mikrovlnkou až k “opravdovým” sporákům a lednicím. Úložné prostory jsou sice často úžasné důmyslně řešené, přesto však také mini - takže stěhování do mikrodomku vyžaduje důkladnou probírku “světských statků” i velmi skromných obyvatel klasických bytů.

Přesto je Tiny House někde, nějak a něčím větší, než podlahově rozsáhlejší garsonka: nabízí totiž víc než jen psychologický luxus bydlení ve vlastním.

Malé velké hnutí

Podobný domeček lze postavit relativně za pakatel. Je-li stavitel šikovný, klidně za částku v přepočtu pod tři sta tisíc korun. Kromě toho, jde-li o dům “na kolečkách”, často se mu daří elegantně obejít houštiny stavebních předpisů. Fakticky totiž nejde o stavbu, ale o cosi podobného maringotce či přívěsu. Dá se postavit na louku či k lesu, pokud obec dovolí "parkování". Nebo s ním cestovat, kam se člověku zrovna zachce, kde mu třeba nabízejí lepší práci a podobně. Co do ceny záleží samozřejmě rovněž na klimatickém pásu - od něj se odvíjí leccos od izolace stěn až po koncepci obytného prostoru, který je více či méně propojen s venkovní přírodou.

V tom se také “minidům” - kromě ceny, pocitu a hypotéky - liší od klasické “králíkárny”, městské (u)bytovny pro pracující včelky v úle. Drtivá většina jeho vlastníků chce být ve spojení s “venkem”. Ať je to cokoli: jeden americký manželský pár vypráví, jak si po postavení miniaturního domku “dovolil” dát výpověď v práci a místo úmorného života na městském předměstí vyrazil napříč Spojenými státy - i s domem.

“Tiny”, tedy malé, titěrné hnutí je vlastně už docela “big”, tedy velké. Podíváme-li se na vyhledávací nástroj Velkého Bratra, zatím zvaný Google, vypadne nám něco kolem čtyř miliónů internetových stránek zmiňujících titěrné domky. Kdekdo nabízí knihy o tom, jak postavit dům svépomocí, plány, rady a nákresy. 

Třetí cesta?

Odpůrci svébytného řešení životní a finanční krize tvrdí, že jde o klasickou nikamnevedoucí "třetí cestu", o krátkodechý únik z reality. Správně také poukazují, že spousta “minidomkařů” si časem pořídí dům přece jen klasičtější a větší (ačkoli obvykle ne o moc). Zvláště když založí rodinu, může být pro řadu lidí nadále psychologicky, společensky či technicky neúnosné žít v prostoru rozměry připomínajícím větší jachtu. Nemluvě o faktu, že mít “minidům” v přírodě je sice krásné, ale trávit hodiny na ucpané dálnici je podstatně méně lyrické.

Minidomek samozřejmě není řešením pro každého. Je spíše rukavicí hozenou do tváře hlavnímu. Jeho zastánci tvrdí a dokazují, že je možné postavit si dům vlastníma rukama, sehnat jak nábytek, tak stavební dříví zadarmo, či zredukovat množství “krámů” i věcí potřebných na naprosté (mikro)minimum. Což mimochodem není vůbec tak špatné v situaci, která podle mnohých směřuje ke katastrofě - a jedno, jestli kolaps technologické situace způsobí přírodní událost, nebo válka.

Výhonky odporu?

Svorně říkají, že už samotný proces rozhodování, zda do podobného projektu půjdou, a následné probírky všeho, co s sebou světem zbytečně “vlečou”, je přiměl důkladně se zamyslet nad tím, co v životě chtějí. A že jim minimální náklady na existenci umožnily se věnovat se více skutečným prioritám. Ať už jde o čas strávený s rodinou, příležitost nalézt vysněné povolání, či prostě "jen" vystoupení z bludného kruhu konzumní kultury a příležitost pro zapomenutou krásu přemýšlení.

Luxus přemýšlení ostatně vede do zapomenutých dob, kdy se ještě svátkům říkávalo svátky a ne světové dny, protože měly posvěcený obsah. A hypotéka se jmenovala nevolnictví.

Jestli mu ujedeme, ať už v domě na kolech, nebo bez nich, je stále ještě tak trochu na každém. Není to nic revolučního, naopak. Možná se pletu, ale Tiny Houses jsou možná jeden z nenápadných výhonků kontrarevoluce.

Ale raději to nikde moc nahlas neříkejte, nebo je brzy zakážou.