„Ruský prezident Vladimir Putin se dnes nebojí rozšiřování NATO. Bojí se ukrajinské demokracie,“ prohlásil bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul v nedávném rozhovoru pro magazín Economist. I když je to v některých západních politických kruzích populární narativ, je zcela mimo realitu. Částečně se mohl zakládat na pravdě v zimě 2013-14, kdy dramatické události majdanské revoluce probíhající v Kyjevě daly protiputinovské opozici určitou naději. Tzv. prodemokratická opozice byla pobouřena Putinovým zásahem do ukrajinského politického konfliktu, anexí Krymu a rozpoutáním války v oblasti Donbasu. Dva protiválečné pochody v Moskvě, 15. března a 21. září 2014, patřily mezi největší protestní akce pořádané ruskou opozicí v té době.

Brzy však Ukrajina začala ztrácet svou přitažlivost v ruských „prodemokratických“ kruzích. Stalo se tak z velké části kvůli toxické povaze ukrajinské politické debaty, zejména na sociálních sítích, což dosud sympatizující liberální Rusy šokovalo. Postupně se ukázalo, že postmajdanské nacionalistické a prozápadní síly ve skutečnosti demokratické a liberální hodnoty nepřijaly. Přes všechny naděje Majdanu na radikální změnu a demokratickou transformaci se ukázalo, že zemi stále vládne stejná klika oligarchů, kterým pomáhají zkorumpovaní politici. Objevily se některé nové osobnosti, ale většina zůstala na svém místě, stejně jako se nezměnila povaha politického systému.

S válkou v jednom koutě země, mocným organizovaným zločinem a mnohem větším počtem politických vražd, začala Ukrajina Rusům připomínat jelcinovská turbulentní 90. léta. Tento stav umožnil Kremlu udělat ze sousední země strašáka toho, co mohou přinést „barevné revoluce“. Místo demokratického modelu hodného následování se tak Ukrajina proměnila ve varovný příběh pro Rusy, kteří si mysleli, že nějaká liberalizace nebo život bez Putina by byly lepší než status quo. Tento postoj se poněkud zmírnil po zvolení umírněného prezidenta Volodymyra Zelenského, bývalého komika, jehož sitcom Sluha lidu byl hitem v Rusku stejně jako na Ukrajině. Ale představa, že by se Ukrajina stala pro Rusko „majákem“, se rozplynula.

Z ruské perspektivy to, co se stalo na Ukrajině po revoluci na Majdanu, odhalilo pokrytectví Západu. Navzdory své vytrvalé rétorice o demokratických hodnotách Brusel a Washington zavíraly oči před řadou faktorů, které Ukrajině bránily stát se vzorem pro liberální Rusy. Patří mezi ně diskriminační jazykové zákony, které přísně omezují používání ruského jazyka, glorifikování nacistických kolaborantů v názvech ulic a veřejných oslavách, zjevný nedostatek touhy vlády vyšetřovat politické vraždy a skutečnost, že oligarchové stále tahají za nitky. To vše přiživilo v Rusku dlouhodobé podezření, že Západu jde především o přesun své vojenské infrastruktury blíže k ruským hranicím, a ne o šíření demokracie a liberálních hodnot.

Jak prohlásil prezident Putin, Západ se snaží vytvořit „anti-Rusko“, nepřátelský stát sloužící jako zástupná síla a nabízející se jako bojiště v globálním sporu mezi dvěma hlavními jadernými mocnostmi, USA a Ruskem. Není to lepší verze Ruska, jak si kdysi představovali ruští liberálové. To je důvod, proč se McFaul mýlí ohledně obav Kremlu z NATO. V ruské společnosti převažuje strach ze Západu a tendence ho podezírat z toho, že je ve svých prohlášeních hluboce nečestný. Nikdo nevěří tvrzení o tom, že NATO je čistě obranná aliance, která pro Rusko nepředstavuje žádnou hrozbu. Rusové mají pocit, že je Západ v 90. letech zradil. Po rozpadu Sovětského svazu a vymanění se z totalitního režimu doufali, že jim bude nabídnuta plná integrace do západního světa, jeho vojenských a politických struktur. Místo toho Západ pozval všechny v sousedství, kromě Ruska, aby vstoupili do NATO a Evropské unie. Rusové tak mají pocit, že jsou záměrně zahnáni do kouta a izolováni.

V roce 1999 prominentní ruští představitelé, jako např. moskevský starosta Jurij Lužkov, varovali, že rozšiřování NATO spustí v Rusku mentalitu obléhání a povede k jeho sebeizolaci a autoritářství. Verze Vladimira Putina, kterou dnes vidíme, je do značné míry produktem hluboce chybné a nekompetentní západní politiky posledních třiceti let. V tuto chvíli zůstává zdaleka nejdůležitějším zdrojem Putinovy legitimity konfrontace se západními mocnostmi. Tím, že si USA a jejich spojenci vybrali Rusko za nepřítele, paradoxně posílili jeho autoritativní režim a ruské liberály odsoudili k bezvýznamnosti.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele