A o kus dál a později, na té samé cestě, ve tmě a kouři stojí auta. Jiná a přece ta samá. Rudá světla a pach plynu, masky smrti a miliony mšic. A všude jejich krev. Jen ji setřít stěrači. Kdesi na rampě u Mladé Boleslavi se teď také metá losem života a smrti. Historie přichází, v jiné podobě, ale stejně naléhavě, byť jen nemnozí a mšice jsou s to ji nahlédnout. Highway to Hell.

O tom, jak neúnosný začíná být život v metropolích, vypovídá jako první automobilový provoz. Stačí porovnat dvě fotografie jakéhokoli místa v rozdílu jednoho století. Na té první budou patrně zachyceni lidé korzující ulicí lemovanou stromy, na té druhé mnoho lidí nebude, zato ulice bude lemována zaparkovanými vozy. Hluk a zápach se do obrázku nevejdou, je třeba si je domyslet.

Idea průmyslníka Forda našla dokonalé naplnění, neboť dnes si již skutečně může auto dovolit každý. Tím byl naplněn i Gillesem Lipovetským založený pojem „demokratizace luxusu“. Ano, luxus už nemůže být víc demokratický, když skutečně každému je dopřáno mnohonásobně překonávat rychlost vlastního těla, činit tak nepřetržitě, v příjemném a bezpečném prostoru a bez zvláštních omezení devastovat a umenšovat prostor veřejný.

Problémem je vymizení kritické distance, která by umožnila civilizaci sepnout záchrannou brzdu. Ty dvě fotografie jednoho místa v rozdílu jednoho století totiž působí docela nenápadně. Je to jako s hrou najdi deset rozdílů. Příliš jsme si zvykli na to, že mít auto je normální. A že je normální autem popojíždět, parkovat ho podél ulic, vjíždět s ním na chodníky, trávníky. Možná by člověk svým autem nejraději vjel i do obýváku, což potvrzují domy, v nichž garáže tvoří jakési samostatné pokojíčky pro „miláčky na čtyřech kolech“.

O ztrátě soudnosti ve vztahu k automobilovému provozu velmi přesně referoval film dokumentaristy Martina Marečka Auto*Mat. Na několika scénách se ukázalo, jak nemyslitelný se stal svět bez aut. Reakce na režisérovu výzvu k omezení provozu šly od naprostého nepochopení, asi jako by osloveným byla předložena k řešení extrémně složitá matematická rovnice, přes pobavený smích až k agresi, připomínající dokonce i výslovně („Tak se vrátíme na stromy, nebo co?!“) běsnění vydrážděných šimpanzů. Všechny reakce byly apriorní, nikdo z těch, kteří byli vyzváni k zamyšlení, se zamyslet nehodlal.

Kromě ztráty soudnosti, jež v sobě nese auto*matické přijetí statu quo, je tu ještě jedna strana problému. Strana temná a chaotická. Tu pro mě nejlépe vystihl, jakkoli se o motivaci autora můžeme přít, Theodor Pištěk na jednom svém slavném obraze. Je na něm zachycen závodní vůz uprostřed kvetoucí louky, uprostřed kopretin a zvonků. V širokém okolí není nikdo a nic jiného než vůz, tráva a květy. Na konci roku 2010 se v Rudolfinu konala výstava nazvaná Decadence Now, měla být přehledem toho, co se v současném umění myslí dekadencí. Řekl bych ale, že skutečná dekadence byla k vidění až o několik let později ve Veletržním paláci, právě na retrospektivní výstavě Theodora Pištěka. Lebka, byť postmoderně osázená hřeby, nemůže vyjádřit kategorii smrti lépe než benzín odkapávající z motoru formule přímo do mraveniště. Automobilový nadšenec tak svým obrazem předložil „nejasnou zprávu o konci světa“, když položil smrt na barevné květy a vybídl všechny k radostné koupeli ve vlastní krvi. Jako by se před námi opět otevírala exotická kultura, Aztékové pořádající květinové války coby radostnou cestu k sebedestrukci. Slunce už k tomu neozařuje pyramidy, ale odráží se v naleštěném reflektoru automobilu.

Je třeba si ten novodobý symbol vanitas nezapírat. A to by mohl být první krok k naději. Pěší krok. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami