Na počátku stálo vyjádření předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO paní Schillerové, která velmi správně protestovala proti neustále se opakujícím výzvám generála Řehky, abychom se připravovali na válku s Ruskem. Kdyby náhodou někdo nebyl obeznámen se situací, náčelník generálního štábu Řehka, kdo ví proč, již delší dobu pravidelně vystupuje v médiích a trousí moudra tohoto typu. Jeden se nemůže zbavit dojmu, že v tom nachází jisté zalíbení, případně že tato jeho zvýšená mediální aktivita je součástí plnění nějakého zadání nadřízených.

Ale zpět k dámské rozepři. Na slova bývalé ministryně financí, která mimo jiné doporučila soustředit více pozornosti místo tanků například na infrastrukturu, ostře reagovala předsedkyně sněmovny paní Pekarová. Ta Schillerovou přirovnala k Viktoru Orbánovi (což je v jejím mentálním světě patrně urážka) a exministryni označila za „hlásnou troubu ruské propagandy“. Paní Vrecionové z ODS slova kolegyně Schillerové zase připomněla mírové pochody peacniků 80. let. Senátorka Němcová, věrna své typické zdrženlivosti, výrok předsedkyně klubu ANO rovnou označila za „kolaboraci s nepřítelem a zradu ústavního slibu“.  A pozadu nezůstala ani prezidentská kandidátka Nerudová, od níž si Schillerová vysloužila poučení, že po nových dálnicích by mohl „Rus“ ještě účinněji postupovat, až k nám jako v roce ‘68 opět „vtrhne“.

Člověk jen sedí, štípe se, zda je to vůbec pravda a zároveň u toho přemýšlí, kam se vytratila dospělost z debat dospělých lidí, notabene lidí veřejně činných, ba co hůř politiků. A zda jsou tato dětinská vyjádření našich vrcholných představitelek skutečně myšlena vážně. Zda skutečně právě takto uvažují. Obávám se, že ano. Paní Schillerová promine, ale jeden konzervativní publicista, který se kriticky věnoval feminismu, v podobných okamžicích vždy ironicky říkal: „Více žen do politiky. Ale ještě více z politiky!“ Naneštěstí dnes nejde jen o političky.

Tato „kauza“, jak už to bývá, má ale ještě jeden aspekt. Vzpomínáte si na vrchol prezidentské kampaně? Na to, jak „spravedlivá“ část naší veřejnosti odsoudila billboardovou kampaň „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“ Andreje Babiše? Jak se tehdy psalo o tom, že Babiš straší válkou staré lidi a děti, že svou podlou kampaní zaútočil na ty „nejzranitelnější“, na ty „co se nemohou bránit“, co ani „nemohou vědět, že to co tvrdí, nemůže být pravda“... Kde jsou dnes tyto hlasy? Mlčí anebo dokonce tvrdí přesný opak. Ale zadostiučinění v tom nehledejme. Inu čas oponou trhl.

A na závěr ještě jedna „kauza“, Mariana Jurečky. Tu netřeba dlouze představovat. Ke glosování je na ní snad jedině to, jak ochotně bylo novináři přijato, že tím hlavním, za co má být vyhozen ministr této vlády, není nekompetence, ale něco jako příběh ze Švejka. Falešná morální dilemata jako to Jurečkovo jsou stále častěji předkládána mediálním prostorem jako nejpalčivější problémy doby, zatímco to zásadní, např. invalidizace průmyslu zelenými cenami energií, prochází bez většího zájmu a bez skandalizace. Málem by se mohlo zdát, že jde o vědomé odvádění pozornosti, a že vztah dnešní vlády a médií je symbiotický.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause