Před dvaceti lety již třetí den pokračovalo americké vojenské „dobrodružství“ v Iráku. Nálety se v tento den soustředily na předměstí Bagdádu, agentury reportovaly o amerických silách zapojených do velké tankové bitvy na západním předměstí Basry. Prezident Václav Klaus byl v okamžiku napadení Iráku sotva dva týdny po své první inauguraci prezidentem České republiky. Ve svém textu Jak vidím tuto válku (MfD, 25. 3. 2003 - ZDE) mimo jiné napsal:

– „Válka je strašlivá věc. To ode mne není ani pacifistická, ani bojácná fráze, ale výraz mého bytostného přesvědčení.“

– „Je proto třeba ne dvakrát, ale desetkrát měřit, než dopustíme, aby řešení politických problémů a sporů mezi státy do svých rukou převzali generálové. To je ale jen jedna stránka celého problému. Ta druhá se ptá: jak silný musí být motiv pro to, aby bylo možné říci, že jiné než vojenské řešení nebylo k dispozici?“

– „Irák je samozřejmě diktatura se vším všudy, což je uspořádání, které je pro dnešní euroatlantickou civilizaci nepřijatelné a potenciálně nebezpečné. Ale představa zastánců útoku na Irák, že lze demokracii zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru.“

– „Už vůbec nemluvím o problémech, do nichž se mezinárodní společenství dostane po skončení války, tedy při pokusu o vytváření nového Iráku podle západního střihu. Demokracii lze podporovat i inspirovat, ale nelze ji nadiktovat, tím méně vojenskou silou.“

Dnešní mainstreamový pohled na nelegitimní a nelegální válku USA proti Iráku, která způsobila v regionu rozvrat, jež není do dnešních dní uspokojivě vyřešen, se velmi blíží tomu, který tehdy zastával nově zvolený prezident republiky. Není to nic překvapivého, těžko na iráckém tažení hledat cokoli alespoň trošku pozitivního.

V establishmentovém americkém zahraničněpolitickém magazínu Foreign Affairs proto dnes můžeme číst řadu kritických statí, a to i od tehdejších aktivních podporovatelů invaze. Opět jen titulky: Argumenty pro zdrženlivou republikánskou zahraniční politiku – konzervativci se nemohou vrátit k ignorování limitů americké moci; Irák a patologie zahraničně-politické dominance – chybná logika, která vedla k válce, je stále živá a silná; Proč tisk v otázce Iráku selhal atd.

V posledním jmenovaném textu (ZDE) popisuje jeho autor John Walcott (tehdejší šéf washingtonské pobočky mediální společnosti Knight Ridder, která pod jeho vedením získala uznání za kritické zpravodajství o tvrzeních Bushovy administrativy o iráckých zbraních hromadného ničení a vazbách na mezinárodní terorismus) jak americká mediální scéna ve spolupráci s vládou postupně, nekriticky a bez kladení si jakýchkoli otázek směřovala americkou společnost k podpoře irácké války. Média podle něj, až na výjimky, zcela selhala. Amerika byla tlačena nevyhnutelně k invazi. Walcott popisuje také negativní roli iráckých emigrantů a jejich exilového Iráckého národního kongresu, kteří se těšili na svůj potenciální vliv v novém poválečném Iráku či příjmy generované petrochemickým průmyslem. Role emigrace vůči své domovské zemi se ukazuje být téměř vždy mimořádně spornou.

Na postoje, které stály u počátku iráckého tažení, by se ale dala aplikovat také slova Pavla Barši, která použil ve své podnětné eseji o pacifismu Věčný mír a nekonečná válka publikované ve čtvrtečním Salonu deníku Právo (16. 3. 2023 - ZDE). Barša píše: „Mnozí aktivisté se se ztrátou ideologické víry [v šedesátých letech] vyrovnali tak, že nahradili maximalistickou utopii socialismu minimalistickou utopií dodržování lidských práv všude na světě.“ Šlo podle něj o vystřízlivělé levičáky, „kteří komunistický sen o věčném míru na konci dějin nahradili představou, že po zkušenostech se zločiny nacistického i stalinského režimu je povinností západních států vojensky zasáhnout tam, kde mohou zabránit genocidě a podobným masovým krutostem.“ Američtí neokonzervativci, kteří byli (a jsou) jedněmi z praktikujících nositelů tohoto druhu uvažování o mezinárodní politice, se posléze přelévali mezi demokratickou a republikánskou stranou bez větších ideologických rozporů, vždy v závislosti na tom, která ze stran zrovna obsadila exekutivní posty.

Ale glosa by neměla být jen o jednom tématu, tak na závěr ještě telegraficky. Na den přesně před 50 lety byl prezidentem znovuzvolen první generál v této funkci, na kterého se v nedávné prezidentské kampani tak trochu zapomnělo – Ludvík Svoboda. Petr Pavel byl v kampani pořád srovnáván s de Gaullem a Eisenhowerem, ale o veteránovi dvou světových válek Svobodovi nepadlo ani slovo. Mluvilo se o těch generálech nějak selektivně.

Poslední poznámka. Před nedávnem jsem na tomto místě vzpomínal bitvu u Sokolova a kapitána Jaroše (ZDE). Ve stejných zeměpisných délkách i čase zůstanu i dnes. Kalendárium dnešních výročí totiž také připomíná, že před osmdesáti lety němečtí vojáci vypálili běloruskou vesnici Chatyň. My máme Lidice, Ležáky, Javoříčko, na území tehdejšího SSSR byl takových vesnic nespočet, na území Běloruska možná nejvíc. Wikipedia o tom píše: „Během druhé světové války 22. března 1943 obec přepadly oddíly zejména ukrajinských, ale i místních kolaborantů a jednotek Waffen-SS. Všichni obyvatelé byli upáleni zaživa ve stodole obložené slámou. Smrti ve stodole uniklo 7 dětí a jeden dospělý. Obec po skončení války nebyla obnovena.“

Smrt a zabíjení v tomto koutu Evropy není náhodná a přicházela historicky z různých rukou. Výročí podobných událostí si připomínáme ještě desítky let poté. I proto je pochopitelné, když se státy, které se zde v minulosti také podílely na vzájemném vraždění, chovají zdrženlivěji, tak jako Francie s Německem. Alexandr Vondra by ale asi řekl, že jsou „změkčilé“, jak to napsal ve své nedávné eseji k výročí napadení Ukrajiny.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause