Vlastně by to bylo trochu k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Politici země s jedním z nejvýraznějších propadů životní úrovně a s rekordní nespokojeností občanů s jejich politickým vedením, neboli politici naší země, moralizují a karatelsky se vměšují do vnitřní politické debaty v okolních zemích. Prezident mistruje Slováky koho (ne)mají volit. Ministr zahraničí Poláky na co se mají dívat v televizi. A všichni dohromady Orbána… tak nějak za všechno. A o Německu a jeho vztahům k Rusku a Číně? To si taky samozřejmě myslíme svoje (i když možná úplně svoje ne). Ale ono to Německo je přeci jen moc velké a moc blízko, to není zdánlivě daleká Čína.

Aniž by měli vládní politici doma byť jen částečně „hotovo“, věnují obrovskou pozornost všem okolo, jenom ne sobě samotným, svým skandálům a lumpárnám a své práci. Vládu neschopnou udělat cokoli s veřejnými financemi přitom už kritizuje i její blízké okolí a podivné hradní patlalství bije stále více do očí. Média s vidinou mezinárodní pozornosti ale přirozeně české výtky vůči zahraničí vždy ochotně přiživí.

Jde o to zalíbit se, signalizovat v likvidační debatě mezi liberální demokracií a nepřípustným populismem ty správné postoje. Hlavně být za jedno s bruselskými a washingtonskými. S „korporátně-státním univerzitně-elitářským komplexem“, jak to v Hungarian Conservative hezky nazývá Brian Patrick Bolger. Že tím ohrozíme vlastní zájmy a antagonizujeme si část politické scény u sousedů, se kterou možná bude potřeba v budoucnu jednat, nikoho nezajímá.

Jsou přeci síly, se kterými se nemluví. Které je třeba ignorovat, dělat že neexistují. Jednat a spolupracovat je možné jen s těmi, kdo mají stejný názor, tak nějak vypadá v pojetí některých dnešních liberálních demokratů žitá politická praxe.

Součástí té je i aktuální nelibost prezidenta Pavla nad tím, že by Česká republika měla svého velvyslance v Moskvě. Jakoby diplomatické styky byly nějakou odměnou, kterou si zaslouží jen ti, se kterými souhlasíme – nejsou. Nejsou ani žádnou legitimizací chování státu, do kterého velvyslance vysíláme. Je to pracovní nástroj. „Diplomacie je prostředkem k dorozumění mezi státy. Slouží zejména k řešení konfliktních situací mírovou cestou, tedy pomocí vyjednávání…“ (Wikipedia) Z logiky věci má diplomacie větší dopad právě tam, kde nějaký konflikt je, spíš než tam, kde je potřeba přátelské vztahy „jen“ prohlubovat a rozvíjet. Koneckonců potvrzuje to i fakt, že řada států v reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině své zastoupení v Moskvě naopak rozšířila nebo povýšila na velvyslaneckou z nižších diplomatických úrovní.

Čím to, že v Čechách se vše vždy takto přehání? Kde se bere tento podivný český mesianismus a snaha dokazovat mocnějším, jak jsme jím blízcí? Často na úkor vztahů s těmi skutečně blízkými. Které tak snadno a ochotně obětujeme a ve vztahu k nimž demonstrujeme svou „prozápadnost“ poukazujíce na jejich „zaostalost“. Na Západě je to přitom každému jedno. Ten má o nás jasno. Blízcí si toho ale všímají. Komplex druhořadosti a nesebevědomí vůči Západu se obrací ve velké sebevědomí a v pocit morální převahy vůči Slovákům, Polákům, Maďarům. Ale taky Rusům a Ukrajincům.

Ale kde hledat příčiny? Někde u husitství? V národním obrození? Nebo jinde? V jistém pokrokářství první republiky? Už tehdy jsme byli oním „ostrovem demokracie“. Ale třeba pro tradicionalistické Poláky (jistěže autokratické) spíše taková letadlová loď bolševismu ve střední Evropě. (Možná to vnímají dnes podobně.) Nebo je v tom Havlovo dědictví, jeho nepolitická politika srostlá s univerzalismem atlantického humanitárního intervencionismu, která se znovu s touto vládou vydrala k moci? Nebo obecně naše národní nesamozřejmost, jak o ní psal Kundera? Nebo něco hlubšího? Asi od každého trochu.

Zkrátka Pravda, a nic menšího než Pravda, vítězí. Mesianismus liberální demokracie po česku.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause