Po šedi starých mužů brežněvovského střihu, kteří se v rychlém sledu vystřídali ve vedení SSSR, přišel mladý, a dá se říct, že na tehdejší poměry dynamicky působící Gorbačov. Byl to přesvědčený komunista, idealista, nikoli technolog moci jakými byli jeho předchůdci. Jeho perestrojka a glasnosť, jimiž chtěl reformovat nereformovatelné, otevřely pandořinu skříňku, kterou už nikdo nedokázal znovu zavřít. Cesta ke svobodě a pádu komunismu byla nastoupena. Aniž by to kdy bylo Gorbačovovým cílem.

Svými reformními snahami nechtě vytvořil stav, který vedl nejen k pádu komunismu v Sovětském svazu a jeho satelitech, ale také k mírovému ukončení studené války. To není vůbec malá zásluha. Mohlo by se zdát, a často se tvrdí, že byla opravdu jen bezděčná. Že Gorbačov posléze procesů, jež otevřely cestu ke konci studené války a následně také rozbití Sovětského svazu, litoval, že si nic z toho nikdy nepřál. To je nejspíš pravda. Důležité ale - i pro nás - bylo a je, že to vše umožnil. Jeho kooperativní přístup a neagresivita byly klíčové. V tom byla jeho odlišnost od všech jeho předchůdců a dnes se dá říct, že i nástupců. Je třeba dodat, že za to nebyl v Rusku moc oblíben.

Následná devadesátá léta a politická a ekonomická transformace se na rozdíl od těch našich v Rusku příliš nepovedly. Víra ve svobodu a demokracii byla z velké části promrhána. Další historie je dobře známá. Ale to už je jiná story. 

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.