S ohledem k vysoké inflaci se to zdá být makroekonomicky pozitivní zpráva. Že by si konečně i rozpočtová politika naordinovala střídmost? Bohužel nikoli. S oněmi 66 miliardami vláda počítá na topnou sezónu, v tomto roce se tak z této částky má čerpat jen ekvivalentní suma odpovídající letošním třem topným měsícům.  Zbytek v roce 2023. Pro „papírový“ stav schodku letošního rozpočtu to je jistě pozitivní, obecně ale už méně. Také to ale mohlo být – za jiné politické konstelace, tedy za jiné, která se nabízí (žádná ideální bohužel není k dispozici, buďme realisté) – například 16 tisíc ještě teď o prázdninách a dalších 16 v lednu. Možná i v takových věcech lze dnes nalézat střípky útěchy. Že to mohlo dopadnout i hůř…

To vůbec neznamená, že by autor těchto řádek lidem nepřál, že by si přál, aby lidé chudli nebo mrzli díky vysokým cenám energií. Je tomu právě naopak. Faktem však je, že bohatá a zdravá společnost na dávkách živořit nemůže. Dávky skutečnou podstatu problému totiž neřeší. Ponechme nyní stranou samotnou výši a konstrukci této konkrétní dávky „pro všechny“, která je zbytečná pro bohaté a (i díky tomu) chudé nespasí, a řekněme si, co a jak lze nebo nelze teoreticky kompenzovat. Díky covidu se totiž vžil pocit, že kompenzovat lze asi všechno. V opačném gardu se pak dnes prosazuje zdanění „mimořádných“ či „nezasloužených“ zisků. Zvrácená ekonomická logika, která nemůže vést k ničemu jinému než ke stagnaci a úpadku.

S cenami energií se podle všeho bohužel posunujeme na novou, vyšší úroveň. Nejde s největší pravděpodobností o krátkodobý jednorázový výkyv, který by potřebným byl teoreticky snad kompenzovatelný. Jde o dlouhodobý trend. Vyšší ceny energií jsou faktickým cílem zelené politiky Green Dealu. Ten stále běží dál v nezměněné podobě. Nad jeho drobnými korekcemi k lepšímu nejásejme. Od února se přidaly také důsledky ukrajinské války. Ani ty pravděpodobně rychle neodezní. I kdyby válka zítra skončila příměřím. Snaha nahrazovat importy z Ruska a vyhnout se tak závislosti na partnerovi, který využívá energetické suroviny k prosazování svých zájmů, bude totiž jistě pokračovat i po skončení války. To s sebou logicky ponese vyšší ceny než ty, na které jsme dosud byli zvyklí díky relativně levnému ruskému importu produktovody. Za těchto podmínek jsou jakékoli dlouhodobé kompenzace nemyslitelné.

Tyto dva pro ceny energií klíčové trendy ale nejsou neovlivnitelné. Ovlivnit je jednak můžeme tím, že budeme tlačit na jednání o co nejrychlejším ukončení války a přestaneme snít o bezpodmínečné kapitulaci, která tak jako tak není možná, hlavně ale můžeme přehodnotit zelenou politiku Green Dealu. To je v naší moci zcela určitě. Pokud však bude trvat politika dekarbonizace dál ve své současné podobě, bude jakákoli snaha o snížení cen energií prakticky vyloučená. Takový je stav věcí a takhle nějak by to měl někdo, typicky ministerský předseda, lidem říct a říct si tím o jejich podporu pro své jednání s ostatními členy EU.

Ale to bychom museli mít premiéra s jinými osobnostními rysy. A také s jinými poradci. Nikoli takovými, kteří jako Ondřej Krutílek doporučují pouze pohyb v mantinelech evropských norem a lobbování v rámci systému. Kteří, mezitím co účty za energie míří do výšin, hrdě vyhlašují, že „my jsme přestali sypat písek do evropského soukolí – protože tím v EU ničeho nedosáhnete.“ A že „pokud chcete něčeho dosáhnout, tak musíte být konstruktivní, hrát s rozdanými kartami.“ (Echo, č. 30/2022) To je absence jakéhokoli pokusu být politicky aktivní a iniciativní. Něco prostě odmítat a nesmiřovat se s tím, že jen vyjednám lepší podmínky v pitomém návrhu. Představa, že ho odmítnu bez náhrady. To by bylo skutečné politické chování, které potřebujeme, nikoli povýšené brněnské politologické analýzy. Ale Krutílek by jistě řekl, že tomu nerozumíme a doporučil by si to „dostudovat“, protože česká debata o EU je „nepoučená“. Takto to skutečně dnes říká premiérův poradce.

Takže odevzdanost a dávky na elektřinu.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause