S ohledem k vysoké inflaci se to zdá být makroekonomicky pozitivní zpráva. Že by si konečně i rozpočtová politika naordinovala střídmost? Bohužel nikoli. S oněmi 66 miliardami vláda počítá na topnou sezónu, v tomto roce se tak z této částky má čerpat jen ekvivalentní suma odpovídající letošním třem topným měsícům. 

Zbytek v roce 2023. Pro „papírový“ stav schodku letošního rozpočtu to je jistě pozitivní, obecně ale už méně. Také to ale mohlo být – za jiné politické konstelace, tedy za jiné, která se nabízí (žádná ideální bohužel není k dispozici, buďme realisté) – například 16 tisíc ještě teď o prázdninách a dalších 16 v lednu. Možná i v takových věcech lze dnes nalézat střípky útěchy. Že to mohlo dopadnout i hůř…

To vůbec neznamená, že by autor těchto řádek lidem nepřál, že by si přál, aby lidé chudli nebo mrzli díky vysokým cenám energií. Je tomu právě naopak. Faktem však je, že bohatá a zdravá společnost na dávkách živořit nemůže. Dávky skutečnou podstatu problému totiž neřeší. Ponechme nyní stranou samotnou výši a konstrukci této konkrétní dávky „pro všechny“, která je zbytečná pro bohaté a (i díky tomu) chudé nespasí, a řekněme si, co a jak lze nebo nelze teoreticky kompenzovat. Díky covidu se totiž vžil pocit, že kompenzovat lze asi všechno. V opačném gardu se pak dnes prosazuje zdanění „mimořádných“ či „nezasloužených“ zisků. Zvrácená ekonomická logika, která nemůže vést k ničemu jinému než ke stagnaci a úpadku.