Vývoj situace ukázal, že očkování se mohou koronavirem nejen nakazit, ale také ho přenášet dál. Netřeba zpochybňovat účinky vakcín, zřejmě pomohou tam, kde by mohl nastat těžký průběh nemoci.

Přesto rétorika pokračuje ve stejném duchu, jako by tato informace neexistovala. Není přece možné dál používat stará hesla v zrcadle nového poznatku.

Irsko má proočkovanost 91 procent. Když k tomu připočteme kojence a velmi malé děti, můžeme říct, že očkovaní proti kovidu jsou téměř všichni. 5.listopadu 2021 mělo Irsko tři tisíce pozitivně testovaných (1). V jiné dny byla situace podobná. Vzhledem k počtu obyvatel - přibližně 4,5 milionu - to zase není tak velký rozdíl v nalezené pozitivě na kovid ve srovnání třeba s Českou republikou. Jeden rozdíl tu však je: V Irsku se v podstatě nakazili jen očkovaní lidé. Vzpomínáte? Irsko má téměř plnou naočkovanost.

Tedy jakápak pandemie neočkovaných! Proč tyto ministerské výkřiky, které jen vyvolají další nenávist mezi lidmi? Problémy se SARS CoV2 budou asi někde jinde než v počtu očkovaných.

Následující reakce vlády byla hodně zvláštní. Od 1.listopadu musí v restauracích a hospodách (vynechávám úřední hatmatilku) obsluha kontrolovat doklady hostů o bezinfekčnosti. Ale pro stravovací zařízení v různých obchodních centrech, kam přijde nesrovnatelně více lidí, toto vládní nařízení neplatí. Má to logiku? Dává to smysl? Ano, jeden smysl by to mělo. Bohužel to vypadá jako jistá forma vydírání, jak donutit neočkované „na změnu názoru“, přičemž jako rukojmí si vláda vzala střední a malé živnostníky. Na nadnárodní řetězce si netroufne.

Kandidát na ministra zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) ovšem i tato opatření vidí jako slabá. Pan Válek se nechal slyšet, že by se klonil k izolaci neočkovaných starších šedesáti let. Proč by chtěl izolovat občany starší šedesáti let už nevysvětlil. Podle jeho slov by tyto osoby, s nimiž je třeba zacházet jako s dětmi v mateřské školce, které odmítli poslouchat, mohli nakupovat jen v určitém čase. Na otázku, jak to bude s jejich účastí na pracovním procesu, odpověděl, že by asi museli přestat chodit do práce a zůstat v nějaké domácí karanténě (2).
Při veškeré úctě k panu budoucímu ministrovi: Zbláznil se? Opravdu necháme pošlapat všechny zákony, Ústavu a Listinu základních práv a svobod místo toho, abychom hledali jiné řešení?

Celkem rozumím vzteku očkovaných. Doufali jsme, že prostřednictvím vakcín povede cesta ven z koronavirové pasti. Zjistilo se, že tomu tak není. Ano, bolí to. Navíc se občas objevují vedlejší příznaky. Co bude za několik let, neví nikdo. Chápu proto zlost i následné reakce. Výrobci vakcín jsou nedosažitelní, zato neočkovaní jsou po ruce. Proto musí být vytvořen konstrukt, který sice odporuje nyní už známým faktům, ale splňuje podmínku o nalezení viníka. Navíc zde skrytě, leč neodbytně probublává pocit, že očkování nemusel být ten úplně nejlepší nápad a z toho pak plyne naše staré dobré: „Když jsem se nechal naočkovat já, ty musíš taky.“

První krok vidím v zakopání válečné sekery mezi očkovanými a neočkovanými, ve společném hledání řešení této zákeřné a nevyzpytatelné choroby, v dialogu odborníků z obou názorových stran, a především ve vzájemném respektu ke svobodnému rozhodnutí.

Vím, zní to hodně idealisticky.

Ale co naděláte, když nad námi krouží Strach a Hrůza.

František Kašpárek