Student britské university Angelos Sofocleous (zřejmě se jedná o pseudonym) sdílel na Twitteru úvahu s prohlášením, že ženy nemají penisy. Něco, jako kdyby někdo sdílel myšlenku, že Země je kulatá. Student však tvrdě narazil. Aktivisté z RGBT komunity (zkratka zahrnující osoby s menšinovým sexuálním zaměřením) zatroubili do útoku a odvážný student se nestačil divit. Okamžitě byl odvolán z pozice zástupce šéfredaktora studentského časopisu. Angelos se pokusil zachránit si bortící kariéru a studentskému světu sdělil: „Mohu se mýlit, ženy přece jen mohou mít penisy“. Pak v duchu Galilea Galileiho (a přece se točí) tvrdošíjně dodal: „Ale myslím, že tomu tak není.“ Odpověď se dostavila záhy. Byl odstraněn i z pozice voleného prezidenta národní unie svobodného projevu (!) Humanist Students. Tento příběh není pokusem o vtip, skutečně se stal. A to v době, kdy je vědecky prokázáno, že čáp děti nenosí a vrány je neunesou. Jako bychom se ocitli ve zvrácené verzi Alenky v říši za zrcadlem.

Žijeme v době, kdy různé menšiny rozhodují o tom, co si máme myslet, co můžeme nebo nemůžeme říkat, jak máme žít. Odkud se vzala tato jejich moc? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

V roce 1923 byl ve Frankfurtu založen Ústav pro sociální výzkum jako součást Frankfurtské univerzity. Byl to první marxisticky orientovaný ústav v Německu. V roce 1933 členové institutu imigrovali do Paříže a poté do USA. Zde jejich institut existoval v rámci Columbia University až do roku 1949, kdy se stěhuje zpět do Frankfurtu.

Směr frankfurtské školy je charakteristický snahou o spojení učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv. kritickou teorii, označovanou jako neomarxismus (zdroj: wikipedie). Podle amerického konzervativce Pata Buchanana neomarxisté nevidí jako utlačovanou dělnickou třídu, ale nebělošské přistěhovalce, ženy, homosexuály, národy třetího světa, narkomany a také (proti zdravému rozumu) pedofily. Za práva těchto skupin je zapotřebí, podle neomarxistů, bojovat.

Neomarxismus dále prosazuje radikální revoluční změny – rozpouštění národů, mísení protichůdných kultur, rovnost všech partnerských vztahů, popírání tradiční rodiny.

Frankfurtská škola měla značný vliv na radikální studentské hnutí šedesátých let, ze kterého vzešly současné západní politické elity, které nyní ovládají Evropu. Zde tedy máme částečnou odpověď.

Tato tzv. liberální levice zvolila salámovou taktiku, jinak řečeno - nenápadně instalovanou diktaturu, krok za krokem. Poučili se z minulosti. Tvrdá diktatura tradičního marxismu se neosvědčila, narazila na tři problémy, kterými byli Bůh, rodina a vlast. Proto neomarxisté zvolili rafinovanější cestu. Zpočátku šlo jen o prosazovaní běžné lidské slušnosti, která vyústila v politickou korektnost. Následovalo utahování šroubů. Postupně se ze slušnosti vyloupla teorie, že menšiny jsou dobré, zatímco většina je zlá. K tomu se připojila kolektivní vina Západu za všechny zla světa. Jeden současný francouzský filozof (jméno jsem si bohužel nazapamatoval) to nazval tyranií pokání.

V diktatuře politické korektnosti již ani cenzura není zapotřebí. Úspěšně ji nahradila vnucená autocenzura, která je daleko smrtelnější, než řadění nejtvrdšího cenzora. Do myšlenek totiž nezasahuje jiná osoba, ale autor je přinucen sám si nasadit náhubek. Navíc se okruh povolených názorů neustále zužuje. Lehce se může stát, že se jednoho dne probudíme a bude nám oznámeno, že konzervativním názorům už bylo upřeno právo na slyšení.

Nová ideologie také šikovně využívá metodu dvojího metru. Jeden příklad za všechny: Zatímco kritika křesťanství je považována za projev zdravé sebereflexe, stejně objektivní kritika islámu je označena za islamofobii, nacismus a provokaci.

Extrémní nemarxistická levice (jejich označení se za „liberální levici“ je jen výsměchem) pracuje na celkové proměně lidstva usilovně a nemilosrdně. Nic neunikne její pozornosti. Ani přítomnost, ani budoucnost a žel ani minulost. Nastává přepisování historie, objevují se požadavky na změnu školních osnov, ze kterých by například v literatuře měli postupně mizet Shakespeare, Kant a další. Nevím, kým by tyto klasiky chtěli nahradit. Pokud mají rovnocenné náhrady, pocházející z multikulturních menšin, tak sem s nimi! Studenti některých západních univerzit z vlastní iniciativy odstraňují z chodeb škol sochy významných filosofů a vědců. Jsou to pro ně zlí bílí muži, na které se nechtějí dívat. Stálo by za to, položit jim otázku, od koho se tedy chtějí učit. A chtějí se vůbec učit? Nebo jen bořit. A mají už za zlé bílé muže stejnou náhradu, prověřenou staletími? Toto šílenství se promítá do všech úrovní. Nedávno se řešil hlavní představitel připravovaného filmu Achilleus. Měl by to být černoch. Nic proti vynikajícím černošským hercům, na Morgana Freemana nenechám dopustit, ale proč reinterpretovat historii dnešním pohledem. Je to zbytečné, hloupé a spíše to povede přesně opačným směrem, než zamýšlí ideologové politické korektnosti. Nedávno jsem viděl krimi film, kde se v jednu chvíli v úřadovně FBI pohybovaly jen ženy. Vypadalo to jako by mužskou populaci zasáhla nějaká katastrofa. Bylo to dotažení politické korektnosti k samému vrcholu.

Politická korektnost (a vše, co se za ní skrývá) se promítá do všech oblastí života. Nevyhnula se ani takové záležitosti, jakou je volba královny krásy. Na Miss Amerika odpadne promenáda v plavkách a hlavním kritériem se stane vzdělanost, sociální vliv a talent. Na stejnou koncepci se připravuje Německo. Odzvoněno je i přehlídce dívek ve večerních róbách. Za změnou stojí hnutí MeToo, které předvádění dívek označilo jako zastaralé a ponižující. Pokud by si toto „vylepšení“ přály samotné uchazečky o titul královny krásy, nezbylo by nic jiného, než jejich přání respektovat. Ale tady opět do hry vstupuje vlivná skupina (v tomto případě MeToo), která svévolně rozhodla, co je zastaralé a ponižující. A co když to samotné uchazečky vidí jinak? Mužská populace jistě ocení chytrost a vtip soutěžících dívek, ale ono předvádění ženské krásy, takový ten bonus pro oko, u toho bude citelně chybět. A přitom nebylo nic jednoduššího, než obě koncepce spojit dohromady. I za cenu, že aktivistky z hnutí MeToo vzteky skočí z útesu.

Tato novodobá diktatura se tváří jako veskrze liberální (proto ji jako liberální odmítám nazývat), ale některými prostředky totalitních režimů nepohrdne. Francouzský soud poslal Marine Le Penovou na psychiatrické vyšetření, protože v prosinci roku 2015 zveřejnila na Twitteru tři fotografie bestiálních vražd, spáchaných islámským státem. Šlo o reakci na nálepku, že její politická strana je teroristická. Chtěla ukázat, co je skutečný terorismus. Na první fotografii je sťat americký novinář James Fidey, na druhé upalován jordánský pilot Muat al-Kasasbeh a na třetí přejíždí tank muže v oranžové kombinéze. Systém tedy neodsoudil tyto zločiny, ale nepohodlnou političku, která je v rámci sebeobrany připomenula.

Mnohdy se ptáme, kam se řítíme? Skutečně necháme tradiční Evropu padnout, aniž bychom falešné věrozvěsty nezarazili? A půjde to vůbec ještě zastavit? Mnislav Zelený, etnolog a cestovatel, říká, že jsme jediná civilizace, která nebojuje o své přežití. Jenomže my jsme nebyli napadeni vnějším nepřítelem, před kterým jsme kapitulovali, složili ruce do klína a vzdali se. Současnou situaci zavinila evropská politická elita se svou migrační politikou. Když ale tito inženýři lidských duší viděli, že jejich experiment vede Evropu do záhuby, že islámští „utečenci před válkou“ nikdy nepřijmou naše hodnoty a pravidla, měli se okamžitě vdát svých plánů a migraci zastavit. Za každou cenu. Ale ONI jsou natolik zaslepeni pokřivenou vidinou budoucího multikulturního světa, že klidně Evropu obětují a ještě to prohlásí za konání DOBRA. Jsou jako zrádci, kteří zabíjí své vlastní lidi ve jménu údajného pokroku.

V České republice to zatím není tolik znát, ale už se vynořují levicoví aktivisté a udavači, kteří zcela nepokrytě vyhrožují všem, kdo zastávají konzervativní názory ohledně Evropy, tradiční rodiny, migrace, islámu a svobodného myšlení. Tímto vlastně oznamujeme náš skutečný vstup do současné západní Evropy.

Extrémní levice a její politická korektnost nám postupně bere všechny krásy světa a nabízí nám za to jen obsah skříňky jedné dámy. Jmenovala se Pandora.