Až po našem dlouhém pochodu, na hranici „světů“, pochopíme, zdali jsme žádaní spojenci (jak se oficiálně tvrdí), nebo podlahoví kosmetici politických a hospodářských výmětů velmocí a regionálních mocností.

Za takzvaná přátelství draze platíme. Obrazně řečeno, mocnosti si nechají zaplatit hadry, smetáky, vodu a desinfekční prostředky z našeho, my ještě přidáme podhodnocenou práci a radostné hýkání našich elit se rozléhá do kůrovcového lesa. Deklarace a smlouvy opravdu, ale opravdu nic neřeší, vůči nám trpaslíkům nejsou závazné. Historie, pamětníci a archivy hovoří jasně.

Jsou to jen beranidla do našich financí a nemovitostí maskované etikou a neexistující vzájemností. Jako klasická jsou dnes slova ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka z roku 1986 na adresu Velké Británie: „Nechali si (v rámci narovnání) zaplatit doslova všechno, včetně tkaniček do bot!“ Nelze pochybovat o hrdinství pilotů RAFu, prospěšnosti výsadků do okupované ČR, ale přínos z toho měli snad jen Moravec, Beneš a syn TGM Jan. Ale hlavně se rozhodovalo o výsledcích II. světové války na východní frontě. Ta vázala sedmdesát procent německých vojenských aktivit. Na to nesmíme nikdy zapomenout!

Kam směřujeme

Evropská unie a naši oligarchové nás vedou tak prozíravě, že značné procento lidí, kteří mohou srovnávat (před/po) by se rádo vrátilo do reálného socialismu před rok 1989. Dnes jsme jako stát a vesměs i občané nevýkonní a bez práv civilizovaného národa, dividendy z hospodaření mizí očarované kouzelnou hůlkou pana Kohosi ve vysoké míře do zahraničí, investice zahraničních investorů v ČR komentují už jen potměšilci (dobře placení optimisté z ČT, politické neziskovky a podpůrný garnison analytiků a novinářů; tedy trollové z Melantrichu).

Komentáře Jana Kellera, Ilony Švihlíkové, Štěpána Kotrby, Mirko Raduševiče, Terezy Spencerové, Ivana Davida, Petra Hampla a dalších nenechávají rozumné občany (vidící, slyšící a reagující) na pochybách o realitě v dnešní ČR.

Pražský hrad, dnes krmelec superbohatých?

Ještě dlouho budou rezonovat a srážet se názory, kdo měl být na Hradě vyznamenán, kdo měl být pozván. Megalomanská akce pro 1 500 osob (oficiálně), neoficiálně kolik?, stala miliardy. Ty byly mimo jiné staženy z Budvaru, který je potřebuje na investice a známkové spory, třeba právě v USA, také z Českých lesů (asi 1,5 mld), které bojují s kůrovcem a těkavým managementem. Kolik bylo vyplýtváno financí na tuto jiskřivou akci s jen velmi limitním významem? Dostane šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala možnost tuto věc řádně prošetřit nebo bude „dobrovolně“ rezignovat na svou funkci?

Slováci naproti tomu slavili komorně a důstojně. Generál Dr. Milan Rastislav Štefánik není zapomenut, jeho význam naopak v souladu s včerejší skutečností roste!

Je zřejmé, že mnoho lidí se nemůže zbavit dojmu, že se nejednalo jen o uznání hrdinství lidí na frontách, nadstandardní výkony v infrastruktuře státu či ve sportu, ale především o hojení komplexu malosti prezidenta Miloše Zemana. Dost možná, že to dotyčný (dříve inteligentní) pojal jako rozšířené zasedání Římského klubu, ke kterému má blízko. Chybění mužského vzoru v jeho rodině se nám bohužel nevyplatilo.

Inu, každý chaos je jen nepochopený řád. Nasvědčuje tomu i článek Blahoslava Hrušky Sto let ČSR slavil i exšéf Unie. Zde se lze dočíst, že v Kramářově vile se vyskytoval i José Manuel Barroso, který se stal před dvěma lety jedním z významných lobbistů bankovního světa, v roli šéfa mezinárodní divize americké investiční banky Goldman Sachs.

Redaktor Hruška napsal článek objektivně, takže se můžeme dozvědět, že kauzu Barrosova angažmá V Goldman Sachs otevřela mimo jiné i evropská ombudsmanka Emily O´Reillyová. Zdá se, že není jediná, která má námitky proti ingerencím Barrosa, který si nadále zachoval v EU vliv a využívá toho, což je formálně přes čáru. Jenže, kdo by v takovém případě hleděl na pitomosti jako demokracie a rovné podmínky na trhu. S mazaností štamgasta se s tím vyrovnal J.- C. Juncker, jenž za tímto účelem ustanovil etickou komisi; „přesvědčivým“ výsledkem bylo, že nic nezjistila.

Eva Zahradnická se v Mladé frontě zaměřila na vrchol oslav, kterým byla vojenská přehlídka. Pod doprovodnou fotkou ČTK jsou takzvaní spojenci. Personálně pak ministr obrany James Mattis a Andrej Babiš. Takže, je třeba se zase ptát, kolik nás to bude stát? Zde obrněné transportéry, které nehájí Šumavu ani jiný prostor v ČR, vrtulníky, kdy nedostanou ve výběrovém řízení šanci ty nejlepší firmy (technicky a cenově), ale bude se rozhodovat podle striktně dodržovaných pravidel politické korektnosti velkého bratra. Takže žádné racionální a výhodné dodávky ze Spolkové republiky Německo nebo Itálie.

Jistý náš čtyřhvězdičkový generál, odešedší z NATO, dokonce hovořil, při jiné příležitosti, o vroucnosti ve vztazích s partnerskými státy. Jenže v byznysu neexistují přátele, ale jen ti úspěšní a ti neúspěšní. Pan PP by měl být asi konsiliárně posouzen v Bohnicích, a pokud by vykazoval jakési známky použití, tak bych silně plédoval, aby se stal (mimo výběrové řízení) ředitelem psího hotelu, jenž má alespoň třicetiletou tradici.

Vratimovský seminář a další obavy z vývoje

Ivan David exministr zdravotnictví, uznávaný psychiatr a intelektuál se nebojí říkat své názory. Má přehled, má argumenty, což se pravici a neziskovkám nemusí líbit. V Parlamentních listech (3. 10.) vyšel alarmující článek: …Že jsme úžasně prosperující zemí? Projděte se a počítejte bezdomovce. Statisíce lidí v exekuci, děti bez školních obědů. Tento člověk také průběžně zaujímá jasná stanoviska k islamizaci Evropy.

Stavem země je silně znepokojen i filosof Jiří Hejlek, který varuje: Úpadek národa. Dnes jsme podstatně slabší než v době Mnichova. Podobné je i ekonomické zmrzačení. Zdravá míra xenofobie je nutná pro zachování jakéhokoliv společenství…

A pokračuje: „Ponechám-li stranou obavy o existenci českého národa a zbytečků naší státní suverenity, chci na závěr vyzdvihnout tři obecné hrozby: migrace, problematika genderu a dalších zvráceností v sexuální oblasti a nakonec oklešťování občanských svobod, zejména svobody projevu a šíření informací,“ říká filozof Jiří Hejlek. (PL 26. 10.), (kráceno)

Ani David Bařinka nehýří v eseji 100 let Československa optimismem. A ptá se Důvod k oslavě, nebo k národní seberelexi? (Neviditelný pes 19. 5.)

Na tyto obavy odpovídá elitní makroekonom Jaroslav Ungerman, který se v Parlamentních listech (31. července 2018) k dané problematice vrací. Už nadpis článku vyjadřuje velmi čitelně pesimistické prognózy pro „náš“ vývoj.

Ungerman: Naše země krvácí. Jednají s námi jako s domorodci. Co nám řeknou naši vnuci? Stát musí zasáhnout (PL 31. 07. 2018). V tomto výroku lze najít pozitivum, starost Ungermana je zbytečná. Naši vnuci se s námi nebudou bavit nebo tyto otázky, jak se říká, nebudou na pořadu dne, týdne…

Také se zdá, že tento, fundovaný a sympatický makroekonom, neví, že stát je špatný hospodář. Je ho třeba proškolit v Institutu Václava Klause. Navrhuji téma první přednášky: Přešťastná 90. léta. Kromě toho, je stát jen jakýsi konstrukt, tabulkově obsazený schopnými či neschopnými lidmi. Takže, abych to shrnul, teprve na základě výsledků seminární práce vedené mentorem Václavem Klausem bude rozhodnuto, zda se tento postarší student vrátí do svých statusů či nikoli.

V souvislosti s oslavami bylo toho zase tolik na/adorováno, že to žádá deodorant. Jak říká básník: Z Evropy bez hranic, je mi nanic.

Hlavní zdroje:
Blahoslav Hruška, Sto let ČSR slavil i exšéf Unie. LN 30. 10. 2018, s. 2.
Eva Zahradnická, V plné zbroji. Mladá fronta 29. 10. 2018, s. 2. ‚
Děsivé čtení.‘ Stát je pod tlakem ekonomických skupin, napsal šéf NKÚ Miloslav Kala prezidentovi. Za zadýchanou, nefunkční a prakticky v rozkladu považuje administrativu. Tímto způsobem popsal šéf Nejvyššího kontrolního úřadu prezidentu republiky stav tuzemské veřejné správy. Hlavní poznatky shromáždil první muž NKÚ, v dopise, z kterého prezident Miloš Zeman citoval při jednání Poslanecké sněmovny o důvěře vládě. (Lidovky, 1. srpna 2018, mírně upraveno)
Tackavé = vratké, nejisté - Milan Kundera

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.