Skuteční myslitelé a analytici v České kotlině relevantně reagují na hospodářské změny v rámci Evropské unie, ve státě, kriticky vnímají migrační vlny, permanentní oslabování střední vrstvy, devastaci přírodních podmínek, omezování národní kultury atd. Nezdá se, že by „náš“ adept na europoslance něco takového upřímně vyznával. Nevím, nakolik s jeho horizonty rezonují sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková nebo renomovaní bezpečnostní analytici? 

Kde, či v čem hledat vysvětlení Bělohradského postojů, u kterých by i lakmusový papírek ztratil své vlastnosti? Snad v tom, že dlouhodobé italské odloučení, nám naservírovaného protagonisty (kandidát na senátora za ČSSD a Zelené), mohlo zanechat stopy v jeho vnímání a následných referencích. Jeho vnitřní monolog neznám, a beru to jako svého druhu pozitivum. Tento muž rentgenového pohledu (o nízké intenzitě) je, jak se domnívám, svou ješitností podoben jistému ekonomovi z české perestrojky. (s oběma jsem měl možnost před léty hovořit). Ta nás v rámci „privatizací“ a směnných kursů zhuntovala, tím spíše, že v České republice začaly diktovat podmínky trhu Trans National Corporation. Stali jsme se klientským státem, což jako první pochopil a opakovaně sdělil respektovaný prognostik Valtr Komárek.  

Pokud tyto procesy Bělohradskému připadají jako přijatelné, ba dokonce žádoucí, pak může být vnímán voliči jako temnota za Nietzschovskou průrvou. Za těch několik desítek let, co Bělohradského čtu, musím konstatovat, že mi připadá jako rotující těleso bez pevné osy, viz ona precese z titulku. Musím souběžně podotknout, že svůj názor nepovažuji za obecně závazný. Bezprostředním podnětem, po kterém jsem se odhodlal něco málo napsat, je článek České kyvadlo (Právo, 22. září). Pro pořádek začněme naříkavým pláčem Václava B., jímž se tento ozývá Václavu Žákovi.

Václav Žák mě vyzval, abych si uvědomil rozdíl „mezi politickou praxí a pouhým popisem politických procesů“ a abych voličům sdělil, zda budu „podporovat příchod imigrantů, nebo budu brát do úvahy přesvědčení veřejnosti, že rizika spojená s příchodem velkého počtu žadatelů o azyl převyšují jejich potenciální přínosy“ (Karty na stůl. Přijímat, nebo ne?, Právo 2. 9.).

Hned v prvním odstavci „odpovědi“ se Bělohradský mění na minutkového kuchaře v podřadném baru. Otázka (objednávka) pana Žáka, se před jeho, ne zcela bílou zástěrou (Leinwand), mění v projekci a už „nestojí tak“, jak ji předestřel Václav Žák, ale tak, jak ji nově kategorizuje Václav Bělohradský. Ale v podvědomí si tento imitátor veřejného dění připouští, že jeho verbální krmě je dosti nevábná. Přidá tedy chili ingredienci, zde papež František.

Lidem u nás, invalidům, starobním důchodcům, pracujícím za hladové mzdy i dalším, je „ganz egal“ (zcela jedno), co řekl, řekne papež František. I on má své hluboké stíny v duši, ještě z působení v Argentině. VB jistě ví, že i papež má svého zpovědníka. Neprolomené zpovědní tajemství ovšem nečiní soudobého Římského biskupa neomylným, snad ani potřebným! Často používané odvolávky na „osobnosti“ (z dílen politických manipulátorů) jsou jen španělskými stěnami před nebo za skutečnými, skrývanými událostmi. Stejně dobře by se mohl náš dobrácký filosof odvolávat na kohokoli, třeba i na mně (jest mu to dovoleno). Václav Bělohradský se stal katastrofou, stal se masivně nechtěnou událostí! To ve slovníku nenajde, pouze v sobě (při dokonané sebereflexi).

David Riesman a Osamělý dav

Nemohu vyloučit, ani potvrdit, že David Riesman a jeho spolupracovníci (Nathan Glazer a Reul Denney) by byli z česko/italského sociálního filosofa nadšeni. Dost možná by mu připomněli, že doba tvůrců mínění (opinion leaders), už vlastně skončila v 30. letech.

Kdo tento fakt nebere na vědomí, tak podsouvá lidem / voličům konzumaci verbálních potravin s prošlou lhůtou! Něco jako zboží ze skladů civilní obrany. Tvůrci veřejného mínění „své“ společnosti škodí; překračují totiž hranice pouhé výměny názorů ve věcech vkusu a pokoušejí se (často nevybíravě) vytvářet obecné soudy – určené k příjmu a duchovnímu trávení většiny…

Možná není od věci připomenout si, že pojem tvůrce veřejného mínění a empirické metody pro jeho zjištění ve společenství rozvinuli Paul Lazarsfeld, Robert K. Merton, Charles W. Mills z Ústavu pro užitý společenský výzkum (Bureau of Applied Social Research) Columbijské university a Bernard Berelson z Chicagské university. Tento pojem je pro naše záměry důležitý, neboť na rozšíření vnějškově řízených postojů za hranice velkoměst mívají často vliv tvůrci mínění. 

Někdo, s kým již dopředu „zásadně“ nesouhlasím, by mohl přijít se zavádějící myšlenkou, že kromě toho, že se chce Václav Bělohradský fešácky zajistit statusem europoslance s příslušnými platbami, se skrývá ještě něco. Tím je, lze se domnívat, jakási „vratka péče“ lidem zpoza třetí, čtvrté, páté opony, kteří ho léta podpírali, nyní však doopravdy vytáhli ze zkumavky a exponují na světle Božím.

Někdo další by snad mohl uvést, že VB se snaží docílit toho, aby u nás nebyl jen osamělý dav (bez skutečných zájmů a identity), ale dokonce izolovaný jednotlivec na Facebooku, který na sebe relacemi žaluje a přijímá globální „identitu“. Tedy, jen silně determinovaný, proto nepatrný psychosomatický element, který vtéká do substance celosvětového obchodu a totální manipulace s psychikou, v podstatě biorobot. I proto ve sloupci druhém svého Českého kyvadla VB říká: „Jak už jsem připomněl, Swiss economic institute uveřejnil index nejvíce globalizovaných zemí světa. Česko je v tomto žebříčku třinácté, před Španělskem a Lucemburskem.

Index globalizovanosti se počítá podle intenzity ekonomických a informačních toků a hustoty kulturních kontaktů na různých úrovních.

V rámci úporných snah VB a dalších „osobností“ bychom se mohli posunout do první desítky globalizovaných zemí, což by bylo prezentováno vládními činiteli a mistrem Tomášem Halíkem – ne jako feudální, otrocká závislost, ale jako podmínka dalšího úspěšného rozvoje země s velmi nízkým kapitálem a výrobků s tragickou přidanou hodnotou. Tu polykají jiní a pěkně tloustnou. Také je zajímavé, kdo ze zahraničí u nás sponzoruje granty, jaké mají týmy osazení a kam potom plynou finální zisky. Průmyslová špionáž šla na vyšší level.  

Pokud někdo má čas a chce dekódovat jeho České kyvadlo v kontextu podnadpisu V kleci ideologie, tak se vrátí kruhem. Jako důkaz lze použít tvrzení Tomáše G. Masaryka: Za své politické osamostatnění děkujeme… Západu a světové revoluci, v níž demokracie zvítězila nad teokracií a která povede k přirozené federalizaci národů.

Že by Nový světový řád (NWO), nyní již bez zástěrky? Jistě, již tehdy byly rozdány karty. „Tatíček“ byl nejen chytrý člověk, ale hlavně informovaný.

Identitární kontrarevoluce

Není mou ambicí zabíhat do dějů první republiky. Náš filosof, již zítra náš ideový lídr, využívá v článku odkazy na Jana Čepa, Národní obnova 26. listopadu 1938. To určitě stojí (v originále) za přečtení a přemýšlení.

Co lze předvídat u Václava Bělohradského? Právě tento muž si dost možná prošel či nadále prochází identitární krizí. Proto o ní tak zaníceně, tak často (byť v zástupných figurách) hovoří. Dospěl jsem k tomuto názoru na základě článku Petra Uhla (2002) pod názvem Občan má na národnost právo. 

Ve stati Evropské dědictví legračního státu (Právo 23. 3. 2002) staví Václav Bělohradský proti sobě dvě pojetí státu občansko-politické a pokrevní. V prvním znamená podle něho „právo na vlast“ (…) „jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel státu, v němž žijí a pracují“ – „a nikdy nic více“, dodává Bělohradský. Autor spojuje tento model s první Čs. republikou a Evropou atlantickou, západní a racionální. Druhé pojetí, kmenové a pokrevní, je vlastní historickým postojům sudetských Němců, střední Evropě „plné démonů krve a půdy“. „Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus,“ je podle Bělohradského „neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je „národnost“, soukmenovství, ne „politický národ“.

Jak to ne/konverguje k jeho dnešním názorům, to ponechávám na čtenáři. Popis Petra Uhla je mistrný a nezastřeně hovoří o zvláštní italské identitě Václava Bělohradského… Když se někdo k tomuto článku dopracuje, pak pochopí leccos. A může se fundovaně ptát: Proč nás má v europarlamentu zastupovat právě Václav Bělohradský? Asi proto, abychom nebyli zastupováni, ale lépe nesli jho. 

Nepochybuji, že Václav Žák, novinář a intelektuál, tuto důležitou stať má k dispozici, a patrně i další. To ho vede k tolik potřebné opatrnosti, a proto vyzval Bělohradského – k jasnému vyjádření: Karty na stůl: přijímat, nebo ne?

V tomto, pro většinu z nás, existenčním případě, nelze blafovat. Zde jakési difúzní, globální pojetí a vznešená slova opravdu nestačí. „Proto s Bělohradským na věčné časy, někdy ale jinak: Odloučení od něj ihned a natrvalo!“ 

To, co mi u mediálně nad/referovaného filosofa naprosto schází, je třeba kultivovanost Vítězslava Gardavského. Zatím není Václav Bělohradský zcela „mrtev“. Je substancí, která se úporně chce stát subjektem.

Použité zdroje

Keller, Jan, Soumrak sociálního státu. 1. vydání. SLON, Praha 2005.
Švihlíková, Ilona: Jak jsme se stali kolonií. Rybka Publishers, Praha 2015Riesman, David, Osamělý dav. Vydání první. Mladá fronta. Praha 1968. Studie o změnách amerického charakteru. David Riesman ve spolupráci s Nathanem Glazerem a Reulem Denneym. Zkrácené vydání s novým dodatkem autora.
Uhl, Petr, Občan má na národnost právo. Deník Právo, pátek 19. dubna 2002.  

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.