František Mareš: Osud jménem železo Aneb o životě lidí a věcí a práci, která je krásná

17.03.2022 17:12 | Komentář

Verkštat, místo, kde plápolal oheň výhně, kovadlinu jako zvon rozeznívala kladiva, do koňských podkov pan mistr vkoval štěstí cesty i radost návratu. A všude bylo plno slov a štiplavého kouře cigaret i pravdy i lži příběhů tu byly, jak šla řeč. A smích a legrace, jakou si ze sebe umějí udělat jen chlapi… i ticho smutku tu bylo, když už navěky jeden z nich chyběl a jeho koně, jako vzpomínku, přivedl někdo jiný. To byla kovárna.

František Mareš: Osud jménem železo Aneb o životě lidí a věcí a práci, která je krásná
Foto: Archiv FM
Popisek: František Mareš, manager nakladatelství Olympia a programu: Vzděláním a sportem k sebevědomí

Prométheovou krádeží a darování ohně lidem byl uskutečněn, je-li to pravda, jeden z největších činů, které dějiny lidstva mají.

Boží se stalo lidským a po všechny generace posouvalo práci člověka k podivné nesmrtelnosti.

Héfaistos pochopil velikost a jedinečnost tohoto daru a podle Homéra naučil spolu s Athénou lidi řemeslům a umění … i lásce, protože mimo jiné vykoval Amorův šípů.

Chtělo by se říct, opusťme tento dávný čas a pojďme za příběhem. Ale jak opustit čas, který je všude kolem nás? A hlavně, který čas opustit, když každá maličkost má ten svůj. Jen jí změřitelný. Neznáme velikost jeho vteřin, hodin ani dnů.

Náš čas, ten zdánlivě krátký, vymezený narozením a smrtí, má ale jednu přednost. Je to přednost vnímání a pochopení všeho kolem nás.

Je to ten kousek mezi ukazováky Boha a Adama z klenby Sixtinské kaple namalovaný Michelangelem v okamžiku, kdy pochopil stvoření člověka. Je to ta věčná blízkost i vzdálenost, která provází každou práci.

A zbývá dodat, že je-li poctivá, je krásná.

Mistr kovář Jaroslav Kříž, foto Marcela Bartůšková

A kovárny byly místem krásných prací. Byly potvrzením onoho kousku mezi Bohem a Adamem, který se stává s každým životem nekonečný a aby se v té nekonečnosti člověk neztratil sám sobě, je jiným lidem dovoleno znamenat mu cestu. Jak? No přece vším, co je v člověku lidské.

Slovem, činem, vykovaným lipovým lístkem na památku i podkovou pro štěstí.

V autoatlasu České republiky, vydaném nakladatelstvím Marco Polo, na stránce 36, ve čtverci C 2, lze nalézt jméno obce Zahrádka.

A v domě číslo 10, když projdete klenutým obloukem vrat a „krásná slečna“ německého ovčáka vás přivítá chápavým pohledem, můžete vstoupit do světa – jak jen jej pojmenovat?

Jednoduše. Kovárna mistra Kříže.

...a narodil se syn Jaroslav (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

Prostě vstoupíte tam, kde se v nástrojích, ohni a kovadlině, snad i v lidech, zastavil čas.

Vstoupíte někam, kde slova mají obsah a vše, co je pojmenováno má tvar.

A co víc? Ve stínech i v záři ohně vidíte zástupy kleští a kladiv a sekáčů … a vše jako letokruhy stromů má v sobě zakletý dotyk rukou.

Ono vůbec tady, kde se prolíná to věčné s tím přítomným, je náhle znát prapodstata pochopení významu věcí.

Ostny bran nejen rozervaly půdu, ale braly s sebou pelyněk a lopuch a bodlák a černobýl, aby bylo po sklizni znovu kam zasít. Plevel byl na souvratí spálen a vítr rozfoukal do budoucích brázd. A pole zněla mužskými hlasy a zdálo se, že krajina v každém čase mluví.

...a naučil se číst. (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

A sekera s jasanovým topůrkem (i když v rukou pálilo), měla v sobě osud i dobrotu stromů i samo umírání pro teplo nás všech.

A tak se nějak ta lidská práce spojila (a zaplať bůh spojuje) s časem a to vše, zde panem mistrem Křížem vykované, získalo a získává úplně jiný čas.                                                                                                                                                      

A samozřejmě že dospělo i zestárlo, a že reziví na dvorech i v kraji, v ozdobách plotů a vrat, uvnitř božích muk, prostě všude kolem nás, neboť je to osud železa.

Je nádherný a tolik podobný lidskému.

...a naučil se kovat (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

Lidé, sžití s krajinou, neumírají, když je naplněn jejich čas, ztrácejí se v ní, aby se narodili jiní.

I železo má svůj čas. S jinými vteřinami, hodinami, dny a roky. Včetně svého života i smrti.

A my, tak často obklopeni nevšímavými bublinami svého bytí, buďme rádi, že se můžeme potkávat s lidmi, kteří rozumí času železa. A dokáží ho na chvíli několika údery kladiva zastavit a ve vykovaném „lístku na památku“ darovat druhým.

Rodí se ornament a bude žít svým časem, foto Marcela Bartůšková

František Mareš

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Co myslíte, že bude nyní s Ukrajinou?

Trump přeci dávno deklaroval, že pomoc Ukrajině omezí. Myslíte, že má Ukrajina bez USA šanci Putinovi vzdorovat? Že EU dokáže pomoc ze strany USA nahradit? Podle mě je toto začátek konce Ukrajiny-bohužel. PS: Myslíte, že se Trupmovi podaří konflikt ukončit, čímž se před volbami chvástal? A proč se o...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Lanz: Uhlíkové blouznění pokračovalo v Baku

12:26 Zdeněk Lanz: Uhlíkové blouznění pokračovalo v Baku

Na webu United Nations – Informační centrum OSN v Praze se dne 11. 11. 2024 objevil článek s názvem …