Prométheovou krádeží a darování ohně lidem byl uskutečněn, je-li to pravda, jeden z největších činů, které dějiny lidstva mají.

Boží se stalo lidským a po všechny generace posouvalo práci člověka k podivné nesmrtelnosti.

Héfaistos pochopil velikost a jedinečnost tohoto daru a podle Homéra naučil spolu s Athénou lidi řemeslům a umění … i lásce, protože mimo jiné vykoval Amorův šípů.

Chtělo by se říct, opusťme tento dávný čas a pojďme za příběhem. Ale jak opustit čas, který je všude kolem nás? A hlavně, který čas opustit, když každá maličkost má ten svůj. Jen jí změřitelný. Neznáme velikost jeho vteřin, hodin ani dnů.

Náš čas, ten zdánlivě krátký, vymezený narozením a smrtí, má ale jednu přednost. Je to přednost vnímání a pochopení všeho kolem nás.

Je to ten kousek mezi ukazováky Boha a Adama z klenby Sixtinské kaple namalovaný Michelangelem v okamžiku, kdy pochopil stvoření člověka. Je to ta věčná blízkost i vzdálenost, která provází každou práci.

A zbývá dodat, že je-li poctivá, je krásná.

Mistr kovář Jaroslav Kříž, foto Marcela Bartůšková

A kovárny byly místem krásných prací. Byly potvrzením onoho kousku mezi Bohem a Adamem, který se stává s každým životem nekonečný a aby se v té nekonečnosti člověk neztratil sám sobě, je jiným lidem dovoleno znamenat mu cestu. Jak? No přece vším, co je v člověku lidské.

Slovem, činem, vykovaným lipovým lístkem na památku i podkovou pro štěstí.

V autoatlasu České republiky, vydaném nakladatelstvím Marco Polo, na stránce 36, ve čtverci C 2, lze nalézt jméno obce Zahrádka.

A v domě číslo 10, když projdete klenutým obloukem vrat a „krásná slečna“ německého ovčáka vás přivítá chápavým pohledem, můžete vstoupit do světa – jak jen jej pojmenovat?

Jednoduše. Kovárna mistra Kříže.

...a narodil se syn Jaroslav (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

Prostě vstoupíte tam, kde se v nástrojích, ohni a kovadlině, snad i v lidech, zastavil čas.

Vstoupíte někam, kde slova mají obsah a vše, co je pojmenováno má tvar.

A co víc? Ve stínech i v záři ohně vidíte zástupy kleští a kladiv a sekáčů … a vše jako letokruhy stromů má v sobě zakletý dotyk rukou.

Ono vůbec tady, kde se prolíná to věčné s tím přítomným, je náhle znát prapodstata pochopení významu věcí.

Ostny bran nejen rozervaly půdu, ale braly s sebou pelyněk a lopuch a bodlák a černobýl, aby bylo po sklizni znovu kam zasít. Plevel byl na souvratí spálen a vítr rozfoukal do budoucích brázd. A pole zněla mužskými hlasy a zdálo se, že krajina v každém čase mluví.

...a naučil se číst. (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

A sekera s jasanovým topůrkem (i když v rukou pálilo), měla v sobě osud i dobrotu stromů i samo umírání pro teplo nás všech.

A tak se nějak ta lidská práce spojila (a zaplať bůh spojuje) s časem a to vše, zde panem mistrem Křížem vykované, získalo a získává úplně jiný čas.                                                                                                                                                      

A samozřejmě že dospělo i zestárlo, a že reziví na dvorech i v kraji, v ozdobách plotů a vrat, uvnitř božích muk, prostě všude kolem nás, neboť je to osud železa.

Je nádherný a tolik podobný lidskému.

...a naučil se kovat (z cyklu 11 zastavení Jaroslava Kříže), foto Marcela Bartůšková

Lidé, sžití s krajinou, neumírají, když je naplněn jejich čas, ztrácejí se v ní, aby se narodili jiní.

I železo má svůj čas. S jinými vteřinami, hodinami, dny a roky. Včetně svého života i smrti.

A my, tak často obklopeni nevšímavými bublinami svého bytí, buďme rádi, že se můžeme potkávat s lidmi, kteří rozumí času železa. A dokáží ho na chvíli několika údery kladiva zastavit a ve vykovaném „lístku na památku“ darovat druhým.

Rodí se ornament a bude žít svým časem, foto Marcela Bartůšková

František Mareš