Na sloupu branky do zahrady je na mosazné tabulce napsáno černým písmem: „Jen krátká návštěva potěší.“ Jak příznačné a moudré podobenství času s životem.

Otevři branku, povol kozí řetízek a vstup a pozdrav. Pozdrav tak, jak se zde, na horách, lidé po staletí zdravili a někteří ještě zdraví, dobrý den. Prázdno, které zbylo po těch, kteří už nejsou, ti odpoví tichem. Tím tichem, které zůstává půl kroku za člověkem, když jednou provždy a navždy odejde.

Tím tichem, plným osiřelých slov, protože ten půlkrok za tím, kdo odešel, už nikdy nedojdou. Ale jsou, zůstala a s vnímavými mluví.

Do chrámu se vstupuje a vstupovalo s modlitbou. Ale jak se modlit a v jakém jazyce, uprostřed zahrady, která od osmdesátých let minulého století, jako člověkem stvořený ráj, přinesený obraz přání, sisyfovská zarputilost lidského údělu, je důkazem, že mezera mezi prsty Boha a Adama v Sixtinské kapli, je prostor ztraceného ráje. A že ten kousíček, který odděluje lidské a boží, nikdy nebude ani lidským ani božím, ale může být vším, co si člověk zamane…

Je to ten kousek, který je nám darován a kterému říkáme život. Jde od člověka k bohu, od vědoucího k tušenému, od nás tam, kde je po věky skryta odpověď naší představivosti.

Ano, to je zahrada bez Mistra Vladimíra Komárka a bez jeho Růženky, od devatenácti pihovaté a do Vladimíra zamilované, „japonská zahrada“, jediná v podkrkonošském kraji, v Nedvězím u Semil.

Ten, kdo dokáže z obyčejného stvořit neobyčejné, kdo dokáže darovat a obdarovávat a je opravdový, si nese ve svém osudu prostor čistoty, která v okamžiku, když všechny ty prosté věci dojdou, je znovu „položí na stůl“ a stane se zázrak. Je jedno jaký, je prostě člověčí. Má stigmata dotyku lidských rukou, je dohledatelný. A je-li darován, sám nese světem tu podivnou člověčinu podobnou jednou skále, jednou hladině, jednou jen melodii letní tancovačky – tu křehkou melodii komárkovské lásky.

Lidé sem přicházeli a odcházeli. Všude jsou jejich stopy a brebentění, jedni s obdivem Mistra, jiní s nadutostí, že sem mohou přijít kdykoli a cokoli si odnést a místo poděkování za obraz, za oběd, za čas, v kterém rozmělňovali svoje starosti, čekali poděkování těch dvou, těch tu doma, za to, že přišli. A skutečná velikost ženy, opravdu skutečná, je v gestu jejího darování toho, co daruje. Takové gesto chamtivec a hlupák lehce přehlédne, ve stínu velikosti Mistrova obrazu a hloubce jeho sarkastických slov kdo by se zabýval okamžikem prostřeného stolu, kdo by pochopil velikost přání: „Dobrou chuť“ a opravdovost oslovení „Přátelé“.

Odcházeli, obtěžkání obrazy, výslužkou na cestu, v stromoví prázdných gest a samomluvě mám a ještě bychom měli, slibovali těm dvěma brzký návrat. Aniž pochopili, že oni dva, Vladimír a Růženka, jsou jeden.

Je ticho v zahradě v Nedvězí u Semil, v zahradě lásky dvou, kteří již jsou zase spolu. Návštěvu krátkou či dlouhou už není čím změřit. Jen ta zapomenutá slova, ta která zůstávají půlkrok za člověkem, když jednou odejde, tu nejsou. Růženka na ně počkala, a ony došly jí, protože, jaká by byla tam nahoře s Vladimírem? A jaká by to byla láska beze slov.

Do chrámu se vstupovalo a vstupuje s modlitbou. My odcházíme, zavíráme vrátka, zamotáváme kolem kliky kozí řetízek…

A s požehnáním dobrého dne jdeme zastaveními posledního, zde zrozeného díla, Křížové cesty, neboť ona je vzkazem, že místo na kříži je volné pro každého z nás, je potvrzením, že život člověka je ozvěnou Desatera a dokladem, že vzdálenost mezi prsty Adama a Boha je možno překlenout.

Posíláme pozdravení.
A přejeme šťastné shledání.

František Mareš