V těch větách shrnul Karel Schwarzenberg vše, s čím bytostně nesouhlasím. Každý má právo na život podle Havlovy „pravdy a lásky“, ovšem každý za sebe, aniž by k tomu nutil někoho jiného. Podstata boje člověka nespočívá v boji za pravdu a lásku, ale v boji o přežití a o své místo nikoli ve vysněném vzduchoprázdnu, ale v reálném a tvrdém světě, který se s nikým nemazlí.

Ideologie pravdy a lásky s sebou nese idealizaci všech lidí do podob a forem, které zdaleka ne všichni mají - a pokud někdo nevyhovuje, je ostrakizován, zesměšňován a cíleně válen mediálním bahnem. Tato ideologie nepočítá s náklady a výnosy, nezohledňuje jedinečnost každého z nás a individuální přístup, není založena na tom, že každému se zdravýma rukama náleží jen to, co si vydělá a o co se sám přičiní. Ideologie pravdy a lásky, pokud je uchopena výkonnou mocí, se neptá. Rozhoduje ve jménu kultu proti jiným a je nositelem zášti a osobního prospěchu. Pro mě osobně je tato ideologie synonymem pro přetvářku, faleš, osvojování si práva rozhodovat o životech jiných, vzdání se suverenity, odevzdání naší vlasti do rukou cizích bez boje, ale také synonymem pro ničím nezaslouženou falešnou solidaritu s těmi, kteří si to nezaslouží.

Ve jménu kultu pravdy a lásky jsme podlehli a účastnili se opakovaně vývozu demokracie bombami. Ve jménu tohoto kultu jsme ztratili podstatnou část svého vlastního státu, naučili jsme některé lidi, a že jich je, že do své natažené ruky vždy něco dostanou, nechali jsme si zprznit význam pojmů jako je národ a vlast, ale také jsme ztratili víru v  sebe a naše schopnosti. Výsledkem toho všeho je, že lezeme do zadku lidem jako je Sarkozy nebo Barroso, kteří se dnes s velikým a v boji o moc v Evropě logickým díkem zesnulému zúčastnili Havlova státního pohřbu.

Podstatou lidského boje je boj o přežití a co nejpevnější postavení v konkurenci ostatních – ať už jde o vlastní život každého z nás a našich rodin, nebo o náš vlastní stát. A tento boj nesmíme nikdy vzdát. Nikdy neustaneme. Můžete se na nás spolehnout, Karle Schwarzenbergu.