Peníze zahučely, z deklarací změn zbyly zase jen ty deklarace a zůstaly jen za hranice natažené ruce řeckých politiků, na které zase míří pouliční klacky v rukou těch Řeků, kteří si žádné změny a úspory nepřejí. Dokonalý kruh beznaděje.

Zdravě myslícím lidem bylo vždy jasné, že nové dluhy na zaplacení starých dluhů nejsou řešením. Jenže na zdravě myslící lidi, kterých je ve společnosti pravděpodobně výrazná menšina, politici nemusí spoléhat. Ti musí hlavně přesvědčit ten zbytek, že skrze ně on koná dobro. A tak tu máme dokola se opakující unijní summity a lži o solidaritě, pomoci, sounáležitosti a táhnutí za jeden provaz. Přesně ve stylu stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ve skutečnosti však nikdy o pomoc Řecku nešlo. Šlo o to, jak dostat peníze do francouzských a německých bank, které pod politickým tlakem a unijními politickými zárukami kupovaly řecké dluhopisy, aby mělo Řecko na odběr německé a francouzské, převážně zbrojní, produkce.

Uběhly dva roky a Řecko se ze svých problémů, pro některé snad stále ještě překvapivě, nedostalo. Přes všechny ty kecy o tom, že Řecko padnout nenecháme, je už i těm největším bruselským lhářům jasné, že konec se blíží a je neodvratný. Na poslední chvíli dotáhli do konce „záchranné valy“, na které se složili daňoví poplatníci řady států ve slepé víře, že pomáhají Řekům dostat se z té žumpy ven. Jenže v Unii nemůžete věřit ničemu, co řekli včera. Důvod je prostý. Je příliš monstrózní a uvnitř křivá, než aby mohla efektivně reagovat v čase a prostoru. Ono totiž z hesla „jednotná v rozmanitosti“ je právě ta rozmanitost už od přírody silnější, než jednotnost – a vývoj se oproti představám jednotné unifikace přímo předhání v rozmanitosti příštího dne.

A tak je tu místo záchranného valu pro Řeky nový plán na speciální svěřenecký fond. Vymyslelo ho duo Merkelová a Sarkozy. Jenže ve skutečnosti ne pro Řeky, ale pro německé a francouzské banky. Jeho úlohou je, aby se k penězům pro Řeky nedostali Řekové, a aby peníze, na které se složili jako na pomoc Řecku lidé v Evropě, došly bez potíží do německých a francouzských bank, přičemž zbrojní podniky už své peníze za řecké dodávky dávno dostaly. V Bruselu tomu teď nově v jejich korektní řeči říkají „cesta, jak se vyhnout Damoklovu meči selhání“ (čti řeckému).

Peníze posbírané z celé Evropy na solidaritu s Řeckem tak ve skutečnosti neslouží k ničemu jinému, než k uspokojení Německa a Francie. Ano, bylo to sice bez výstřelů z tanků a děl, ale jinak je to normální součást klasické okupační strategie. Vím, že tady nejsme v Americe, a že lidé z Evropy v sobě zpravidla najdou odvahu bránit se až v okamžiku, kdy už jiná možnost není a lidé kolem začínají umírat. Kdyby však dnes někdo zastřelil Merkelovou se Sarkozym, upřímně říkám, že bych se tomu ani na minutu nedivil. Takový krok totiž není v dobách okupace, za jejíž druh současný stav v Evropě pod taktovkou EU považuji, ničím výjimečným.