Princip je jednoduchý. Dvě výpovědi, které stojí nakonec vždy proti sobě. Přeživší útočník jen těžko přizná, že Vás chtěl zbít, znásilnit, oloupit, nebo i zabít.

Byl by proti sobě a on to moc dobře ví. V takovém případě bude na jedné straně výpověď Vaše a na straně druhé výpověď útočníka. Na jistotu, že se případ dostane k soudu, se můžete spolehnout stejně, jako že v podmínkách České republiky dostanete soudce, který pro obranu Vašich práv vlastními silami nebude mít vůbec žádné pochopení (cituji z tohoto článku Davida Karáska: předseda senátu Milan Ferenc pronesl poznámku „mně se zbraně nelíbí“ a po zjištění, že obviněný nosil zbraň za účelem osobní ochrany, zavrtěl hlavou a řekl „to jsem ještě neslyšel“... a dal obránci čtyři roky natvrdo)

Každý člověk je schopen zabít. Nejde o to, zda si to o sobě myslí nebo nemyslí. To není jen mé přesvědčení. Je to jedno ze základních hodnocení člověka psychology. Individuální je jen situace a míra stavu, do kterých je jiným proti své vůli dohnán. Má-li v takové situaci na výběr a k tomu i čas na to, aby přemýšlel nad důsledky obrany, zdá se být přirozenější střílet tak, aby nezabil. Člověk se prý lépe vyrovnává s tím, že někoho zranil, než zabil. Paradoxem takové situace, když vyjdeme z dosavadní praxe, je stav, kdy útočník nejenže neskončí za mřížemi, ale dostanou tam Vás. Takže jste nezabili, máte z toho možná dobrý pocit, ale k němu také dost let na přemýšlení ve výkonu trestu. A k tomu frustraci z lidského ponížení a naprosté nespravedlnosti a zpravidla také rozpad rodiny, vztahů s přáteli, ztrátu zaměstnání a záznam v rejstříku trestů. Vlastně je to taková forma obráncova doživotí.

Oproti tomu stojí stav, kdy jste útočníka při své obraně zabili. Paradoxně se Vám však významným způsobem zvýšila šance na to, že případ odloží jako nutnou obranu buď policie se státním zástupcem, neboť proti Vaší verzi nesvědčí přeživší útočník, nebo Vás ze stejného důvodu pošle domů soud.

Dodnes tu větu kriminalisty slyším: „Když přežije, budeš mít problém. Raději ho rovnou zastřel.“ Doba se mění, policisté také, ale ta věta zůstává. Otázkou je proč. Kdyby totiž platilo pravidlo, že útočník započetím útoku přebírá ze zákona absolutní odpovědnost za všechno, co se stane dál, neboť první porušil právo jiného, možná by i rada policistů „mimo záznam“ byla jiná – a velmi pravděpodobně pro útočníka přívětivější.

Mimochodem, až se tu jednou najde řadový soudce, který už z principu bude obránce posílat domů a zraněné útočníky do vězeňské nemocnice, stane mým adeptem číslo jedna na soudce ústavního a před tím bych ho rád viděl ve Vládě České republiky jako ministra spravedlnosti.

Psáno pro blog idnes.cz