„Je samozřejmé, že ne ve všech svých představách a iniciativách uspěl a že ne vždy se naše země či světové dění vyvíjely podle jeho představ a záměrů. Některé z nich neskončily úspěchem. Je možné, že se – tak jako každý z nás – v lecčems mýlil.

I to je ale přirozenou součástí života velkých osobností.“

Výše uvedená slova zafungovala jako rudý hadr na pravdoláskařskou klaku. Přehlédli a nechtěli z projevu slyšet „Stal se mimořádně váženou a respektovanou osobností, jíž bylo nasloucháno a jejíž hlas měl význam a váhu.“ Přehlédli například i věty „Sešli jsme se, abychom si připomněli život a dílo státníka, který byl natolik světově uznávanou osobností, že se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva. Člověka, který se jako nikdo jiný zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě.“ Přehlédli toho z projevu mnoho jiného.

Vždycky jsem svatební proslovy oddávajících nebo vítání občánků, vybrané z předem připravených seznamů, považoval za frašku a projev odosobnění jinak úžasných chvil. Nejinak vnímám proslovy pohřební. Faleš na rozloučenou, kdy všichni zapomínají na skutečný život odcházejícího se vším dobrým i špatným a z každého udělají pomalu skvělého a příkladného člověka. Jsem velmi rád, že si to začínají uvědomovat i nejbližší přátelé Václava Havla a nebojí se nahlas a na rovinu říct, že takhle by to nechtěl a byl by z toho minimálně rozpačitý. Nechtějí zákon o Havlovi, ale aby lidé přemýšleli nad slovy, která řekl za života. Nechtějí přejmenovávat náměstí a ulice, protože i Havel by věděl, kolik problémů to s sebou přinese lidem, kteří žijí a ve složité době mají svých problémů dost.

Václav Havel byl snílek, který nebyl dost silný na to, aby ho jiní nezneužili a ve jménu jeho slov o pravdě a lásce, kterými se zaštítili, neobsadili funkce k vlastnímu prospěchu. To, co se kolem jeho pohřbu nyní děje, není výpovědí o něm, ale právě a jedině o těch, kteří v minulosti po jeho zádech, na kterých nikdy neměl tíhu skutečné výkonné moci, vylezli nahoru. Je také výpovědí o vnitřní slabosti všech, kdo si nyní se siláckými gesty berou jeho jméno do ústního otvoru, a zatímco není ani pohřben, už narychlo hlasují o tom, co a kde přejmenují, aby byli in a mediální poptávka byla nakrmena.

Byl snad Václav Havel člověkem, který se nikdy nemýlil? Opravdu mu vyšlo všechno, na co sáhl? Splnily se všechny jeho sny a touhy? Bylo snad či je vše u nás i ve světě podle jeho představ a záměrů? Čtyřikrát ne, vážení. Václav Havel byl člověk z masa a kostí, jako každý z nás. Jako každý z nás měl někdy pravdu a někdy se mýlil. Jako každému z nás se ne vše vydařilo a splnilo - a Klaus nesdělil ve svém proslovu nic jiného. Dokonce bych řekl, že tím projevem alespoň trochu v zájmu samotného Václava Havla a jeho památky zachránil tu absurdní situaci dnešních dnů, když i slovy z úvodu článku nakonec na jeho adresu řekl obyčejnou lidskou pravdu - že Václav Havel byl prostě také a především člověk.

 PS: A mimochodem, když už i takový Jiří Pehe ten projev ocenil, tak to už je co říct...