Setkávám se s tím poměrně pravidelně. Výše uvedený názor zastávají, soudě podle jiných jejich projevů, především ti, kdo u nás obdivovali Václava Havla, a když si mají vybrat mezi Obamou a jakýmkoli republikánským kandidátem, vyberou stávajícího prezidenta. Nevím, jestli je to z důvodu naprostého podlehnutí praktikám kvalitní masáže v období mediokracie a tím ztráty zdravého rozumu, nebo v důsledku ochraňovatelské úchylky s pocitem pomáhat za každou cenu, ať je cílem pomoci kdokoli a kdykoli. Hlavně ať SE pomáhá, protože pomáhat jiným SE musí. Faktem je, že za poslední roky jsme jakoukoli vojenskou pomocí podělali v každé zemi, kam jsme jako součást západních vojenských struktur vstoupili, co jsme mohli.

Ve druhé světové válce šlo o něco zcela jiného. Představitelé jednoho státu a následně jeho spojenci, ať už se do té role dostali jakkoli, se rozhodli vojensky napadnout jiné a získat jejich území. V takovém případě, za předpokladu, že o to napadený stát požádal, byla pomoc armád jiných států zcela namístě. Tento naprosto základní předpoklad, tedy napadení druhého prvním, je přesně to, co od prvopočátků chybí v každém jednom státě Arabského jara.

Nedělejme si iluze, že v druhé světové válce šlo jen o svobodu národů jednotlivých států. Už tehdy šlo nakonec také o sféry mocenského vlivu. Kdyby ne, nebylo by následného Východu a Západu. Přesto byla alespoň pro některé státy výsledkem určitá míra svobody a absence násilí. Přesným opakem je všechno to, co se nyní děje v Arabským jarem dotčených státech, a co nyní chystají pro Sýrii. Nejenže žádný z těchto států nikdy nechtěl napadnout někoho jiného, a proto jakýkoli vojenský zásah cizího státu není ničím jiným, než invazí, ale mocenské zájmy hrály při této „pomoci“ první housle.

Řeči o svobodě a míru jsou v kontextu výsledků naprosto tristní. Chaos, násilí, bezpráví a kmenové války. Pokud to bylo cílem, pak to západní mocnosti zvládly na jedničku. Řadu vlastních problémů se politikům podařilo zdárně upozadit a přehlušit novými válečnými konflikty ve světě, které by bez naší „pomoci“ už dávno nebyly, a které si „vyžádají“ další naši „pomoc“. Nechť si ale představitelé našich států nechají od cesty ty kecy o svobodě a míru, který tam jako vyspělá demokratická část světa přinášíme. Faktem je, že v těch zemích nebyl nikdy takový klid, ale zejména bezpečí pro náš západní svět, jako v období vlády těch, u jejichž svržení či dokonce smrti jsme stáli po boku rebelů, za jejichž rádoby vlády se tam nyní topí lidé v krvi. Srovnávat za takového stavu současné invaze s pomocí za druhé světové války je nejen hloupé, ale je to i pošlapáním památky tehdejších obětí.

Psáno pro blog idnes.cz.