Pojďme ale od začátku. Proti nepřijatelným praktikám tohoto spolku jsem několikrát bojoval i legislativně z pozice senátora. A v obou nejzásadnějších případech úspěšně.

Podařilo se mi osvobodit folkloristy od hrazení autorských poplatků v případě lidových písniček, u nichž je autor neznámý. Podruhé to pak bylo ve chvíli, kdy jsem usiloval o to, aby podnikatelé a živnostníci nemuseli za rádio či TV přijímač ve svých provozovnách platit v případě, že hudební produkce nemá vliv na hospodářský výsledek. (Opravdu si totiž nemyslím, že jdou lidé např. na pedikúru kvůli tomu, že je zde zapnuté rádio). Návrh sice opravdu těsně neprošel (scházely pouhé tři hlasy), nicméně tlak ze strany veřejnosti byl poté na odpůrce mého návrhu tak velký, že na mou iniciativu vzápětí navázali další zákonodárci a téměř identické návrhy nyní čekají na své projednání. Změna je tedy na spadnutí a je úplně jedno, kdo tuto bitvu dotáhne do vítězného finále.

Není to tak dávno, co jsem zde zmiňoval z mého pohledu naprostou zlodějinu, kdy kolektivní správci vybírají poplatky i za přijímače v provozovnách, které jsou v důsledku opatření, souvisejících s pandemií koronaviru, uzavřeny. Ročně jde pro jednotlivé živnostníky až o deset tisíc korun. Přitom právě pro živnostníky je právě dnes více než kdy jindy každý koruna dobrá. Chápe tu někdo, proč by měli lidé platit za hudební produkci z přijímačů, které jsou vypnuty z nařízení vlády?