Jak současné napětí ve světě, které má podobu chaosu, tak i „prozření“ skutečného stavu ekonomiky ČR, vedly k oživení tématu národního zájmu. Pomiňme nyní, že u nás existují malé, leč vlivné kruhy, které slovo „národ“ řadí k fašismu a jejich reakce zahrnuje „argument“, že se jedná o sociální konstrukt. Tyto skupiny, ať již z hlouposti, nebo z jiných finančně ohodnocených důvodů, do debaty vstupují tím, že odmítají vůbec existenci národního zájmu.

Ten přitom samozřejmě existuje, ve své základní podobě jako přežití národa. Z hlediska prakticko-politického a samozřejmě i ekonomického je i v současném světě, kterému dominuje globalizace, vhodnější, aby národ měl svůj stát – národní stát. Je sice pravda, že právě Češi byli schopni historicky přežít, i když o svůj stát přišli, a že existují i národy bez státu, ale tato zkušenost není hodna doporučení. Kromě základního přežití národa, které v sobě jako minimum tedy obsahuje péči o jazyk, kulturní zvyky a historické povědomí, by mělo být druhým cílem uchování státu. A nyní jsme u jádra pudla, protože stát už v oblasti ekonomické (což se následně přelévá do politiky) nemá ono postavení suveréna, které měl možná ještě po druhé světové válce. 

Jednoduše řečeno, jde o to, aby stát nebyl jednotkou ryze formální (jistě si vzpomínáme na to, jak někteří chtěli mít „svou židličku“ v určitých organizacích). „Vlastní židlička“ tváří v tvář závislé ekonomice nikterak naplňování národního zájmu nepomáhá, spíše se jí může dařit zakrývat skutečný stav věci. 

Podíváme-li se na pozici České republiky, naskytne se nám smutný obrázek, který na jedné straně dobře sumarizuje výsledky čtvrtstoletí „transformace“, na druhé straně ukazuje, proč je poněkud zavádějící mluvit o „české ekonomice“. 

Ekonomika České republiky se včlenila do mezinárodní dělby práce v pozici tzv. závislé ekonomiky (kolonie, neboť to má i své politické aspekty). Nemá pod kontrolou ani klíčová odvětví, neboť právě vodárenství, sektor strategického významu, je typickým příkladem dobývání renty ze strany zahraničních subjektů. Domácí subjekty mohou nést náklady. Finanční sektor je zahraničním dominován drtivě, 97 % bankovních aktiv je pod zahraniční kontrolou. Celá ekonomika trpí vysokými odlivy zisků do zahraničí a nesamostatným postavením „českých“ firem v pozici subdodavatelů. Typickým rysem je práce ve mzdě, což se následně odráží do makroekonomicky nenormálního rozdílu mezi úrovní ekonomické výkonnosti a úrovně mzdové. Na úrodné půdě se staví sklady či logistická centra. Pomocí investičních pobídek se dotují firmy, jejichž tržby jsou větší než HDP České republiky, aby následně tyto firmy „nabízely“ zaměstnancům mzdu na hranici chudoby. Chybí definice národního zájmu v oblasti ekonomické a nebyla – což se nám nyní na důsledcích vrací – ani na začátku transformace, kdy bylo lehkovážně zacházeno s národním bohatstvím (jak přírodní zdroje, tak vybudované značky se světovým renomé viz Pilsner Urquell, tak i instituce – viz podniky zahraničního obchodu) ve smyslu „národního výprodeje“. Doplňme, že tato ekonomická charakteristika v sobě skrývá, především v obdobích krizí, ještě jednu velkou vadu – vykazuje totiž jen velmi malou odolnost vůči šokům. 

Zároveň je potřeba si říci, že ekonomická závislost má své politické implikace. Vyvolává potřebu po politicích – údržbářích, kteří se svým zaměřením a odpovědností za národ spíše podobají místodržícím. Jejich postoje se spíše než na změnu nevýhodného a nedůstojného postoje země v ekonomické sféře orientují na možnou „recyklaci“ mezi loajální (a klidně doma neúspěšnou, viz Donald Tusk) bruselskou elitu. Debaty v České republice tomu i napovídají. Vášnivé spory se vedou o marginální otázky, jako je například zákaz kouření v restauracích. Naproti tomu se žádná debata nevede o tom, proč vlastně Česká republika existuje, jaká je její národní idea a čím by měla, jako středně velký národní stát, přispět pozitivně k mezinárodnímu vývoji. Ale i debata o přijetí eura je vedena „externě“, ve stylu uvažování „kdo chvíli stál, již stojí opodál“, tj. jako diskuse o tom, zda být v klubu mezi těmi správnými. Jen minimálně se ale hovoří o dopadech eura na občany, na jejich úspory, mzdy, důchody, a samozřejmě i na strukturu a výkonnost ekonomiky České republiky. 

Naplňování národního zájmu v úrovni „přežití“, tj. na nejnižší úrovni v ekonomické oblasti, zahrnuje následující body. Není jistě překvapivé, že tyto kroky zároveň všechny zvyšují odolnost ekonomiky. V ideální variantě, kterou ovšem těžko předpokládat, by změny probíhaly jak na úrovni „zdola“, tak i seshora. Jako národ máme zkušenost národního obrození jako záchrany národa, jazyka a kulturního povědomí „zdola“ a trvalo mnoho let, než se podařilo i zaštítění „shora“ v podobě československého státu. 

- Změna nevyhovujícího modelu České republiky, strukturální posun směrem k domácím, odolným firmám. Kupodivu pro obnovení českých firem, družstev apod. již existuje řada analýz a programů, některé dokonce pocházejí i z Úřadu vlády. Uveďme jak návrhy týkající se zadržení zisků v ekonomice, tak zdůraznění nutnosti změny modelu, který akcentuje i Český statistický úřad. Propracovaný program změn poskytují i složky ekonomické demokracie, jejíž význam spolu s formou technologického pokroku (pracovně-úsporné technologie jako automatizace a robotizace a lokalizační technologie jako 3D tisk) nadále poroste. Výjimečný soubor návrhů má např. Svaz českých a moravských výrobních družstev. Problémem je tradičně realizace, a to téměř jakékoliv strategie. Politické „vedení“ je obvykle zcela vyčerpáno operativou. 

- Udržení vlastní (národní) měny, demokratická kontrola centrální banky. Odmítnutí eura jako měny, která přispívá k divergenci mezi členskými zeměmi a která je předurčena bez zásadní reformy, kterou blokuje Německo, k rozkladu. 

- Kontrola strategických, přírodních zdrojů a péče o ně (půda, voda, dřevo, funkční krajina s bohatstvím ekosystémových služeb). Jak v případě těchto zdrojů, tak i podniků speciálního významu je potřeba je znovu dostat pod kontrolou státu. Nemusí být vždy vlastnická, k níž by mohl pomoci např. suverénní fond (z přebytečně velkých devizových rezerv), ale i legislativně vyjádřena. 

- Posílení soběstačnosti a udržitelnosti zemědělství 

- Náprava vzdělávacího systému

Naplnit výše uvedené úkoly není snadné, a to ani za optimální situace. V té ovšem nejsme, neboť dynamika světového vývoje, vyjádřená v koncentraci řady vážných krizí, nás nutí pracovat spíše ve scénářích. Především, jako základní výchozí podmínku, je třeba chápat světový vývoj a umět ho interpretovat. 

V České republice ovšem, podobně jako ve většině zemí tzv. Západu, jsme svědky rapidního snižování kvality „elit“. Ty svými rozhodnutími ohrožují své vlastní obyvatelstvo, na které přenášejí následky svých chyb a samozřejmě také, což je možno hodnotit spíše pozitivně, delegitimizují systém. Dynamika vývoje ovšem nabízí i pozitivnější možnosti. To, co se zdálo být nemožné v lineárně uspořádaném systému, je v nelineárním chaotickém světě možné i pravděpodobné. Což pro nás představuje naději.

Autorka je ekonomka.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.